Jdi na obsah Jdi na menu
 


ctyri

 C.        Diverzita, způsob života a rozšíření

 

1.         Životní prostředí a pravděpodobný způsob získávání potravy u předchůdců strunatců a jejich bazálních linií.

Kambrijská exploze nastala v době zvyšující se koncentrace kyslíku, které umožnilo zvětšování živočichů (efektivní metabolismus), ale také usnadnění chodu metabolických drah, které vedly  k produkci kolagenu (složka pevných schránek a oporných struktur). Docházelo k oteplení klimatu, zvětšení pobřežních linií a litorálních pásem, což vytvořilo nové potenciální adaptivní zóny. Na kambrijské explozi se podílela i změna charakteru mezidruhových interakcí. První strunatci se skutečně zřejmě vyskytovali v litorálu tropických moří a živili se filtrováním planktonu. Až konodonti (už patří mezi obratlovce) představují první doložené predátory.

 

2.         Způsob života a geografické rozšíření sumek. Vyjmenujte příklady.

Sumky žijí ve všech mořích, včetně polárních oblastí. Většina druhů obývá pobřežní litorální pásmo do hloubky 50m, existují však i druhy žijící v hlubinách. Některé druhy mají kosmopolitní rozšíření. Známě solitérní i koloniální druhy. Jedinec žije max. 2 roky, kolonie i déle. Potravou sumek jsou drobné organismy, pohybující se při mořském dnu. Sumky nasávají  vodu s potravou. Většina druhů jsou hermafroditi (nejdříve produkují spermie = proterandričtí). Zárodek se vyvíjí v larvu, která pak přisedá. Všechny sumky mají vysokou regenerační schopnost, jsou schopny se většinou množit i nepohlavně. Jejich pohyblivost je malá, maximálně se umí stáhnout. Patří do nich pospolitky, pravé sumky (sumka obecná, sumka hrbolatá, sumka štíhlá) a zřasenky.

 

3.         Způsob života geografické rozšíření salp. Vyjmenujte příklady.

Salpy jsou volně pohybliví pelagičtí pláštěnci s pohlavním i nepohlavním rozmnožováním, které je kombinované ve složitou rodozměnu. Většina zástupců žije v teplých oblastech, živí se drobnými planktonními organismy, některé světélkují díky přítomnosti symbiotických bakterií v těle. Do této skupiny patří ohnivky (ohnivka atlantská – Atlantský oceán včetně Středozemního moře), kruhosvalí (salpa zoubkovaná – obyvatel většiny teplých moří) a pásosvalí (salpa nálevkovitá – kosmopolitní rozšíření).

 

4.         Získávání potravy u vršenek. Vyjmenujte některé zástupce této skupiny.

Vršenka ve schránce kmitá ocáskem, čímž přivádí dovnitř vodu a zároveň celou schránkou pohybuje. Na vnitřních filtrech se zachycují bakterie a jiné mikroskopické organismy, které vršenka každých několik sekund nasává a poté procedí hltanem. Jakmile se sítka ucpou, vršenka vyplave vyvrhovacím otvorem ven nebo si prorazí nový otvor ve stěně schránky a tuto opustí. Pak si vytvoří novou. Do této skupiny patří např. vršenka jednopohlavní (výjimka mezi pláštěnci, neboť je odděleného pohlaví), vršenka středozemní a vršenka obecná (kosmopolitní rozšíření).

 

5.         Způsob života a získávání potravy u kopinatců a jejich geografické rozšíření.

Kopinatci žijí v příbřežním pásmu téměř všech moří teplého a mírného pásma. Larvy se přes den drží při dně, v noci plavou pod hladinu (šíření). Též dospělci mají převážně noční aktivitu, pouze jediný druh je i v dospělosti plně pelagický. Většina druhů je přes den zahrabána v jemném písku. Pohyb obstarává vlnění těla. Kopinatci se živí mikroorganismy, fytoplanktonem a organickým detritem. Asi 50 druhů dnešních kopinatců žije v pobřežních vodách mírného, subtropického a tropického pásma. Všechny druhy patří do jediné čeledi kopinatcovití. Kopinatec plžovitý žije kolem evropských břehů vyjma polárních oblastí.

 

6.         Způsob života, potravní strategie a geografické rozšíření sliznatek a mihulí.

Sliznatky jsou rozšířené v mořích téměř po celém světě s výjimkou polárních oblastí. Jsou to obyvatelé studené vody mořských hlubin kontinentálního šelfu (pouze několik druhů žije v tropech). Varlata i vaječníky sliznatek jsou přítomny u každého dospělce, ale pouze jediná gonáda určitého pohlaví je funkční (proto se nejedná o pravé hermafrofity). Nemají pohlavní vývody a gamety obou pohlaví jsou uvolňovány do célomové dutiny, odkud se dostávají mimo tělo urogenitálními póry v kloace. Sliznatky svoji kořist spíše zabijí, neboť z ní rvou poměrně velké kusy masa. Často ale žerou i mrtvolky. Kladou velká vejce, uzavřená v pouzdrech s háčky.

 

Některé druhy mihulí naproti tomu žijí ve sladkých vodách po celý život. Ty mořské se po 1-3 letech vracejí anandromně proti proudu do řek a potoků, kde se třou. Ani mihule nemají pohlavní vývody. Jejich rozmnožování se podobá tření ryby a také je tak nazýváno. Před třením samec buduje na dně miskovitou prohlubeň. Samice je při tření přisátá ke dnu, samec je k ní přisátý za její hlavou a obtočen okolo ní, produkované jikry jsou ihned oplozovány. Po spáření obě pohlaví hynou. Larvy minohy žijí 3-5 let v bahně nebo písku, než vyrostou a prodělají metamorfózu, která trvá 6-8 týdnů. Pak mořské druhy migrují zpět do moře, kde žijí klasický život. Dospělci mořských druhů nasávají kašovitou svalovinu a krev ryb, na nichž parazitují, některé mohou vyžírat i vnitřnosti. Sladkovodní mihule většinou v dospělosti nežerou. Larvy se živí filtrováním planktonu.

7.         Potravní strategie u sliznatek.

Sliznatky jsou masožravci a příležitostně i paraziti. Žijí v koloniích u dna a v bahnitých sedimentech si hloubí nory. Při hrabání zřejmě hledají také potravu, na mořském dně mají proto podobný ekologický význam jako suchozemští krtci. Často se živí mrtvými nebo umírajícími živočichy (mnohoštětinatí červi, korýši a ryby). Jejich jazyk je tvořen dvěma silně ozubenými laloky, které se vysunují a podobně jako čelisti rvou větší kusy z těl kořisti. Sliznatky jsou schopny prolézt skřelemi oslabené ryby a vyžrat její vnitřnosti. Mají zřejmě výborný čich, který jim umožňuje stahovat se za potravou z velké dálky.

 

8.         Životní cykly a tahy mihulí. Vyjmenujte některé zástupce této skupiny.

Vývoj mihulý začíná vždy ve sladké vodě. Sex. Chování se nazývá tření jako u ryb. Samec před třením buduje na dně miskovitou prohlubeň. Tření může být monogamní nebo polygamní. Během tření je samec navinut kolem samice a hned oplodňuje produkované jikry. Po spáření obě pohlaví hynou a mladé larvy po třech týdnech trávení ze žloutkového vaku přechází na samostatnou výživu filtrování potravy. Většinu doby jsou zahrabány v písku nebo štěrku. Po metamorfóze (3-5 let) migruje většina z nich do moře, kde žijí normálním dravým životem a asi tak po 1-3 letech se vracejí třít do sladkých vod. Ostatní druhy mihulí setrvávají ve sladkých vodách po celý život. Většina z nich po metamorfóze již nepřijímá potravu. Mezi známé mihule patří mihule mořská, mihule říční, mihule potoční, mihule ukrajinská nebo mihule karpatská.

 

9.         Základní ekologická nika čelistnatých obratlovců.

Základní nika představuje geneticky daný potenciál funkčního zapojení každého druhu či skupiny v ekosystému. U strunatců byla předurčena vznikem segmentovaného svalstva a chordy, které umožňovali aktivní pohyb. Posledním impulzem obrovského rozvoje byl pak vznik čelistí, který otevřel cestu k efektivnímu dravému životu. U čelistnatců byla pro zvýšení efektivity lovu vytvořena myelinová pochva axonů, která velmi zvyšuje rychlost přenosu akčního potenciálu. Rovněž došlo k duplikaci genu pro hemoglobin a vzniku nového proteinu, tvořeného ze 4 řetězců (více kyslíku tkáním). Vytříbily se smysly, rozvinul se mozek. Všechny tyto inovace vedly k dominanci čelistnatých obratlovců.

 

10.       Živorodost obratlovců: adaptivní důvody a výskyt v jednotlivých skupinách.

U živorodých (viviparních) obratlovců jsou vajíčka vždy oplozena v těle samice, kde také probíhají počáteční stádia vývoje zárodku. Nejjednodušší formou je pouhá retence vajíček v pohlavních cestách matky a jejich kladení těsně před vylíhnutím. U červorů se oplodněné vajíčko vyvíjí v larvu ve vejcovodu matky. Pravá živorodost je charakteristická příspěvkem matky k výživě embrya. V jednodušším případě pravé živorodosti matka doplňuje výživu potomstva uvnitř vlastního těla sekrecí živin, které embryo resorbuje povrchem svého těla. Dokonalejší výživa je umožněna placentou. Placentální výživa může být zprostředkována strukturami žloutkového váčku a chorionu – žloutkovou placentou – nebo chorionu a allantois – pravá alantochoriální placenta. Placentu ale nemají pouze savci! Asi pětina z šupinatých plazů je živorodá. U menšího počtu z nich vznikají primitivní placenty (pouhý kontakt se stěnou matčina vejcovodu). Gekoni, scinkové, agamy a zmije mají žloutkovou placentu. U několika druhů scinků vznikly i pokročilé alantochoriální typy placenty.

 

11.       Rytmy aktivity u strunatců a obratlovců, jejich fyziologické determinanty.

U všech živočichů (a nejen u nich) existují denní rytmy. Vnímání dne a noci umožňují čípky, tyčinky a fotoreceptory v gangliových buňkách sítnice (melanopsin). Rytmus periodické aktivity organismu pokračuje i po vypnutí vnějšího cyklu (den, noc). Vnitřní periodicitu v tom případě zajišťují biologické hodiny. Endogenním generátorem biol. Buněk je cirkadiánní pacemarker, který je uložen ve dvou suprachiazmatických jádrech hypotalamu. Na střídání dne a noci reaguje tento orgán produkcí specifických hormonů, zvláštní význam má řetězec, který vede od tryptofanu přes serotonin k melatoninu. Délka tvorby melatoninu a interval melatoninového signálu poskytují  informaci o délce fotoperiody (aktivita tvorby prekurozoru melatoninu je závislá na světle). Suprachiazmatická jádra poskytují informaci i o roční sezóně. Za rytmicitu jsou odpovědné hodinové geny a zpětná vazba odpovědi na jejich expresi. Rozdíly mezi lidmi, kdo jak chodí spát a vstává jsou dány geneticky. Různé projevy obratlovců (svlékání kůže, pelichání, línání) jsou časově sladěny s různým vnějšími časovači (změna teploty, vlhkosti, tlaku atd.). Rozlišujeme druhy polyfázové, které mají více vrcholů aktivity během 24 hodin (většina vodních obratlovců, u suchozemských malé druhy, jako hmyzožravci, hlodavci). Bifázové druhy (většina ptáků, veverky, opice) jsou nejaktivnější v ranních a večerních hodinách.

 

12.       Význam zbarvení a barvoměny u obratlovců.

Zbarvení je různého původu, ale většinou je geneticky jednoduše založeno. Nejčastějšími nositeli zbarvení jsou pigmenty (melaniny, lipochromy, zrnka guaninu atd.). Zbarvení může mít mnoho významů. Někdy souvisí s aposematickým chováním a signalizuje nebezpečí jeho nositele (skunk, medojed apod.). Aposematické zbarvení je často součástí mimetických komplexů. Vzájemné napodobování – mimetismus – není u obratlovců tak časté jako u hmyzu. Častější je kamufláž, ochranné zbarvení, které chrání jak kořist, tak predátora (třeba bílé zbarvení ve sněhu). Sytost zbarvení u některých druhů poukazuje na jeho individuální zdatnost, projevuje se tedy při rozmnožování. 

 

13.       Světelné (luminiscenční) orgány u strunatců.

Světelné orgány mezi strunatci se vyskytují ve skupině ohnivek (pláštěnci), jejichž název je odvozen od silného světélkování (luminiscence), které umožňují symbiotické bakterie v lymfoidní tkáni ve stěně hltanu každého blastozoidu (světélkující orgán). Tyto bakterie jsou předávány folikulárními buňkami vaječníků pohlavně vzniklých zárodků, které se vyvíjejí v dutině kloaky.

 

14.       Životní prostředí a geografické rozšíření dnešních příčnoústých.

Příčnoústí jsou původně mořští obratlovci, ale asi 30 druhů je sladkovodních a 15 druhů euryhalinních: Ve sladkých vodách J Ameriky trvale žijí někteří rejnoci, žralok bělavý je schopen táhnout až 3700 km proti proudu Amazonky. Příčnoústí obývají všechna moře a oceány. Často mají kosmopolitní rozšíření, v tropických mořích však žije více druhů než v chladných vodách. Druhy žijící při dně mají logicky menší areály rozšíření. Mezi žraloky existují 3 základní skupiny podle způsobu získávání potravy. A sice lovci – žraloci zmocňující se volně plovoucí kořisti, planktonofágové – filtrování vody při pomalém plavání, bentofágové – žraloci pohybující se nad mořským dnem, z něhož loví měkkýše, korýše a další živočichy.

 

15.       Základní potravní strategie u paryb. Vyjmenujte příklady.

Chiméry se živí bentickými bezobratlými. Tvrdé schránky měkkýšů a jiných mořských živočichů drtí zubními deskami (durofágní výživa). Příčnoústé můžeme podle způsobu získávání potravy rozdělit na tři ekologické stupiny. První jsou lovci, kteří se zmocňují větších volně plovoucích mořských živočichů, jako jsou ryby, hlavonožci, mořské želvy, mořští savci a ptáci. Druhou skupinou jsou planktonofágové, kteří se živí malými korýši, hlavonožci a rybami, jež získávají filtrováním vody při pomalém plavání. Třetí specializací jsou bentofágové, kteří se pohybují nad mořským dnem, z něhož loví mlže, plže, korýše a další živočichy (často se schránkami, které drtí čelistmi).

 

16.       Osmoregulace u paryb, srovnání s ostatními primárně vodními obratlovci.

V mořské vodě je třeba bránit se dehydrataci těla a úsporně hospodařit s vodou. Tento problém nemají sliznatky, které jsou vůči mořské vodě izoosmotické. U ostatních skupin se způsob osmoregulační fyziologie odráží ve velikosti ledvinových tělísek. U hypoosmotických mořských ryb je nefron malý nebo zcela chybí a ztráty vody jsou nepatrné. Ale paryby mají osmotický tlak tělních tekutin vyšší nebo obdobný jako u mořské vody, protože krev obsahuje vysoké procento močoviny. Ledvinové tělísko je proto u nich velké a kanálek dlouhý. Paryby (stejně jako savci a dospělí obojživelníci) syntetizují v játrech močovinu, kterou jako rozpustnou látku vylučují s vodou (patří mezi ureotální živočichy).

 

17.       Reprodukční strategie u paryb.

Samci mají párové kopulační orgány, vzniklé z vnitřních (mediálních) částí břišních ploutví. Tyto pářící orgány se nazývají pterygopody a jejich kosterní (chrupavčitá) výztuha mixopterygia. Oplození je vnitřní, vejce jsou velká. Častá je živorodost, vývoj je přímý, bez stadia larvy. Samice chimér kladou najednou dvě velká protáhlá vejce, uzavřená ve schránkách dlouhých až 30 cm. U žraloků se rozmnožování děje buď vejci nebo rozením živých mláďat (vejcorodost je původní). Vejce jsou bohatá na žloutek. Samice jich klade 2-10, u žraloka obrovského až 300. Vývoj zárodků trvá až dva roky. Živorodost je umožněna několika způsoby výživy zárodků (výživa vaječným žloutkem, děložním mlékem, prostřednictvím žloutkové placenty, ale i nitroděložní oofagií).

 

18.       Příčiny ohrožení dnešních příčnoústých.

Populace příčnoústých jsou potenciálně zranitelné z důvodu jejich pomalého rozmnožování (množí se ve věku až kolem15-30ti lety, mají dlouhou dobu březosti, až dva roky, mají malý počet mláďat, jde zkrátka o typické K-stratégy). Některé druhy jsou již vážně ohroženy nadměrným lovem pro maso, tuk a žraločí chrupavky.

 

19.       Bentický způsob života při dně: morfologické adaptace a výskyt v jednotlivých skupinách vodních obratlovců.

Sliznatky žijí v koloniích u dna a v bahnitých sedimentech si hloubí nory. Adaptací k hrabavému způsobu života je poloha žaberních štěrbin daleko za hlavou. Mají prodloužené úhořovité tělo bez šupin (efekt jako žížala v půdě). Chiméry se vyskytují v hloubkách, kde loví bentické bezobratlé, mají proto velkou hlavu s velkýma očima, protáhlé tělo s velkými prsními ploutvemi, pro dobrý pohyb nade dnem a tvrdé zubní desky, kterými drtí potravu. Někteří žraloci a většina rejnoků žije benticky, mají také tvrdé čelisti (zploštělé zuby), kterými drtí potravu a relativně placaté tělo a velké boční ploutve. Z kostnatých ryb je také velké množství bentofágní. Většina našich ryb jsou v mládí planktonofágové, v dospělosti bentofágové. Často při lovu nasávají bahno. Mají spodní ústa, často vousky a jsou vytvořeny požerákové zuby (slepé střevo). U nás například lín, hrouzci, sekavci, z mořských parmice atd.

 

 

20.       Ve kterých skupinách obratlovců vznikaly formy s výjimečně velkou velikostí těla?

V plazech – dinosauři (teropodi, sauropodi), v savcích kytovci (velrybovití, plejtvákovití, vorvaňovití). Nutno ovšem podotknout, že mnoho zástupců vymřelých druhů bylo mnohem větších než recentní zástupci těchto skupin (vymřelí obří lenochodi, obří druhohorní žáby apod.).

 

21.       Přídatné dýchání vzdušného kyslíku u paprskoploutvých ryb (Actinopterygii): morfologické adaptace a příklady zástupců v jednotlivých skupinách.

Dýchacími orgány jsou žábry, kromě toho jsou u některých skupin vytvořeny přídatné dýchací ústroje různého původu. Spirakulum je zachováno jen u bichirů, ale ani tam nenese dýchací tkáň Většina dnešních ryb má nepárový plynový měchýř, který se vychlipuje z dorzální stěny hltanu a leží nad trávicí trubicí. Slouží jako hydrostatický orgán, u bazálních skupin (kostlíni, kaprouni) může mít plynový měchýř dýchací funkci. Bichiři mají zachované funkční plicní vaky vznikající z ventrální strany hltanu. U kostnatých ryb se nezávislými pochody vyvinuly různé jiné přídatné dýchací orgány – u některých ryb třeba kožní dýchání, kaprovité ryby (ale i třeba cichlidy) při nedostatku vystupují šikmo k hladině a nabírají do úst bubliny plynu. Tím se voda pro žaberní dýchání obohacuje o část vzdušného kyslíku. Některé ryby polykají vzduch a přijímají kyslík různými oddíly trávicí trubice – hltanem, žaludkem nebo střevem (sekavcovití). Hlaváčovití a lezcovití mohou přijímat kyslík bohatě prokrvenou sliznicí ústní dutiny nebo i celým povrchem těla. U rájovců, bet, čichavců a dalších (tzv. labyrintky) je vyvinut dýchací labyrint, což je složitě zprohýbaný, silně prokrvený dýchací epitel v nadžaberní dutiny nad každou skřelí.

 

22.       Strategie rozmnožování u paprskoploutvých ryb (Actinopterygii).

Samčí i samičí gonády jsou párové a vaječníky mohou v době pohlavní aktivity nabývat velkých rozměrů. Za synapomorfie paprskoploutvých lze považovat přítomnost otvůrku zvaného mikropyle ve vnější membráně vajíček. Mikropyle umožňuje proniknutí spermie do vajíčka, což je výhodné z hlediska existence vnějšího oplození a při tak velkém počtu jiker. Ryby jsou typičtí r-stratégové (i když ne vždy, třeba u Afrických tlamovců). Existují však mezi nimi i případy živorodosti, kdy samci takovýchto druhů mají kopulační orgán (gonopodium) vzniklý z kraniální části řitní ploutve. V určení pohlaví mají velký vliv faktory vnějšího prostředí, zejména teplota. Zvrat může být vyvolán také sociálními interakcemi nebo kontaminací vody steroidními látkami. Vzniklý plůdek tráví z velkého žloutkového váčku.

 

23.       Základní typy životního prostředí paprskoploutvých ryb (Actinopterygii), jejich migrace a tahy.

U bichirů to jsou sladkovodní záplavové nebo hustě zarostlé vody chudé na kyslík (nikam netáhnou, třou se při březích). U chrupavčitých je hlášen výskyt ze sladkých vod i moří. Mnohé druhy jsou tažné, někteří podnikají dlouhé anadromní migrace. Třou se ve štěrkovitém nebo písečném dně. Kostlíni žijí v brakických vodách a třou se výlučně ve sladkých vodách (Amerika). Kaprouni žijí v pomalu tekoucích sladkých vodách východu S Ameriky. Kostnaté ryby mají velmi různorodé adaptace a jim odpovídající biotopy (všežravé – třou se v hustých porostech, bentofágní – při dně, madreporofágní – mořské ryby při dně, planktonofágní – volně ve vodě, dravé – při dně, samostatně nebo v hejnech, fytofágní).

 

24.       Potravní strategie sladkovodních ryb, vyjmenujte zástupce jednotlivých typů.

1. Všežravé: drobní vodní živočichové, ale i rostlinná potrava (kapr), 2. Bentofágní: živící se zvířenou dna, červy, měkkýši, i larvami hmyzu (ve sladkých vodách). Lín, parmy, hrouzci, sekavci, z mořských například slizouni. 3. Madreporofágní: specializované mořské ryby, požírající živočichy opatřené tvrdými schránkami, především ostnokožce. Čtverzubci. 4. Planktonofágní: živící se drobnými ve vodě vznášejícími se organismy (síhové, sledi, makrely). 5. Dravé: ryby, ptáci, větší bezobratlí. Sumec, štika, okouni. 6. Fytofágní: rostlinná potrava, obvykle fytoplankton (perlín, amuři, tolstolobik).

 

25.       Rybí pásma v říčních systémech. Vyjmenujte příklady druhů žijících v jednotlivých pásmech.

1.         pstruhové pásmo: představují čisté horské potoky s velkým spádem, kamenité dno a dobře prokysličená voda. Ryby i jejich potrava jsou dobře přizpůsobeni silnému proudu. Typickými představiteli je u nás pstruh obecný, vranky, střevle, mřenka.

2.         lipanové pámo: podhorské potoky a říčky, voda je teplejší, méně prudká, ale čistá, dno pískové a štěrkové. Patří se lipan, mník, ostroretka, hlavatka, parma.

3.         parmové pásmo: střední úseky našich řek s širokým a hlubokým korytem. Voda zde ještě poměrně rychle plyne. Žije zde okoun, parmy, mník, štika, někdy kapr.

4.         cejnové pásmo: tvoří nížinné, pomalu tekoucí hluboké vody s náplavy a slepými rameny, voda je přohřátá a chudší na kyslík. Žijí zde cejni, plotice, kapr, perlín, bolen, štika, sumec, candáti, úhoř.

→ pak se rozlišují ještě pásmo ježdíkové – při ústí a pásmo platýzové – při těsném styku sladkých a slaných vod (brakické vody).

 

26.       Péče o potomstvo u primárně vodních obratlovců. Vyjmenujte příklady.

Péče moc častá není, samozřejmě pokud nepočítáme péči živorodých matek o zárodky ve svém těle. Tuším, že u paryb je nějaká ochranná péče u rejnoků. Absence rodičovské péče u paprskoploutvých je zřejmě původní stav, asi u pětiny druhů je péče v nějaké formě přítomna. Samci mořských koníčků mají na břišní straně vak na odchov mláďat. U koljušky nebo rájovců samec hlídá mláďata. U jihoamerických cichlid vodí mláďata oba rodiče. Ve většině případů se však rodičovský vklad omezuje na výběr vhodného místa pro snůšku.

 

27.       Živorodost u primárně vodních obratlovců a její adaptivní význam.

Živorodost, přímý vývoj bez larvy je u paryb velmi častá. Vejcorodost je u příčnoústých původní. Živorodost je umožněna několika způsoby výživy zárodků (výživa vaječným žloutkem, nebo přes výživová sekret dělohy, výživa prostřednictvím žloutkové placenty, nitroděložní oofagie). U paprskoploutvých je několik skupin živorodých. Známé jsou třeba paví očka, mečovky atd. Výhodou je ukrytí velice zranitelného období vývoje malé rybičky do těla matky. Výhodu to má samozřejmě v tom, že zkrátí období vývoje ryby, ale samozřejmě to stojí matku hodně energie (i když ona třeba péče afrických tlamovců o mláďata vyžaduje energie také dosti).

 

28.       Termoregulace u paprskoploutvých ryb.

Co to je za otázku? Ryby jsou studenokrevné, mají někdy poměrně silnou vrstvu tuku a velkou roli v termoregulaci hraje pochopitelně i pokožka.

 

29.       Dnešní rozšíření, ekologická nika a druhové bohatství bichirů (Cladistia).

Bichiři představují reliktní homogenní skupinu, která představuje bazální linii paprskoploutvých s řadou pleziomorfních znaků (pleziomorfním znakem jsou párové plicní vaky). Bichiři žijí při březích a v náplavových oblastech řek tropické Afriky, v hustě zarostlých vodách chudých na kyslík. Pomocí prsních ploutví mohou překonat i kratší vzdálenost na souši. Třou se v období dešťů, z jiker se líhnou málo vyvinutá embrya s velkým žloutkovým váčkem, později se přeměňují na larvy s vnějšími žábrami a nápadně velkými prsními ploutvemi (živí se bezobratlými). Dospělí bichiři se živí hlavně rybami. Celkově obsahují 1 čeleď s 11 druhy (např. bichir nilský – Nil, Čadské a Rudolfovo jezero, jiní bichirové žijí v bazénech Konga a dalších řek; bichirek úhořovitý žije v deltě Nigeru).

 

30.       Dnešní rozšíření a způsob života chrupavčitých ryb (Chondrostei).

Recentní druhy žijí ve sladkých vodách a mořích severní polokoule. Jeseteři a lopatonosi se zdržují při dně a živí se většinou bentickou faunou bezobratlých živočichů. Některé druhy jako vyza jsou dravé a loví ryby. Veslonozi jsou filtrátoři planktonu. Mnohé druhy jsou tažné a během anadromní migrace do řek mohou překovat velké vzdálenosti (vyza až 2500km). Některé druhy ale mají stálé sladkovodní populace (jeseter malý). Ontogenetický vývoj je pomalý (10-20 let – mohou žít až 100 let!). Jeseter malý je sladkovodní druh úmoří Baltského, Černého a Kaspického moře. Jeseter velký se dříve dostával přes Labe až do Vltavy. Vyza velká žije v Jaderském, Černém, Kaspickém a Azovském moři (může být velká až 10m). Lopatonosi se vyskytují ve sladkých vodách Ameriky a východní Asie. Veslonosovití jsou malá skupina na úrovni výše uvedených jeseterovitých. Patří do ní pouze dva druhy, veslonos americký (Mississippi) a veslonoh čínský (povodí Jang-c-ťiang). Živí se planktonem. Jsou vzácné.

 

31.       Dnešní rozšíření a způsob života kostlínů a kaprounů.

Kostlíni žijí ve sladkých vodách a brakických vodách Severní a Střední Ameriky od Kanady po Nikaraguu a také na Kubě. Třou se výlučně ve sladkých vodách (květen, červen). Ke tření táhnou na mělčiny, dospělé ryby jsou dravé, larvy mají velký žloutkový váček. Tato skupina obsahuje jediný řád, který obsahuje jedinou reliktní čeleď se 7 recentními druhy. Kostlín obecný se vyskytuje všude, kde žijí kostlíni (typický třeba při ústí Mississippi). Kostlín obrovský žije od Floridy po Nikaraguu a kostlín kubánský žije na Kubě.

Kapouni zahrnují jediný recentní druh kapouna, který nápadně připomíná nízkotělého kapra (konvergence jako prase). Kaproun obecný žije v pomalu tekoucích sladkých vodách východu SA od velkých jezer po Mexický záliv. Živí se bezobratlými. Samice klade do připraveného hnízda až 60000 jiker. Samec hlídá plůdek až do velikosti 10cm! Tahle ryba se nedá žrát

 

32.       Význam bezostných ryb (Clupeiformes), způsob jejich života a rozšíření.

Tyto výrazně hejnové ryby jsou hospodářsky nesmírně váznamné. Celosvětově se uloví a sežere nejvíce ryb právě z této skupiny. Patří sem skupiny sardelovití a sleďovití. Mezi sardelovité (celkem 139 druhů) patří sardel obecná, která žije ve všech mořích podél Evropy, má chutné maso (konzervuje se zejména v oleji). Dále je významná a žraná sardel peruánská, která žije v Tichém oceánu při pobřeží Peru a Chile v obrovském množství (které poslední dobou rapidně klesá). Do skupiny sleďovití patří celkem 188 druhů (57 je sladkovodní). Sleď obecný je běžný druh severní polokoule a patří k hospodářsky nejvýznamnějším rybám. Sardinky a šproty jsou hospodářsky významné ryby Atlantského oceánu. Na trh se dostávají nejčastěji jako olejovky.

 

33.       Význam máloostných ryb (Cypriniformes), způsob jejich života a geografické rozšíření.

Jsou to sladkovodní ryby, které početně dominují ve vnitrozemských vodách Severní Ameriky a Starého světa. Chybějí v J Americe. Mezi máloostné patří šest čeledí a 3268 druhů. Nejzákladnější rozdělení máloostných je mezi kaprovité (žijí v Eurasii, Africe kromě Madagaskaru a v Severní Americe, zahrnují důležité sladkovodní konzumní ryby, v době tření se u nich objevuje – hlavně u samců tzv. třecí vyrážka, zástupce známe oba výborně), sekavcovité (žijí v Eurasii a v Maroku, bez hospodářského významu, piskoř pruhovaný a sekavci a dalších 175 druhů) a mřenkovité (90 druhů, u nás žije bentická mřenka mramorovaná).

 

34.       Význam a diverzita Salmoniformes a Esociformes (Cypriniformes), způsob jejich života a obývané prostředí.

Lososi (Salmoniformes) jsou sladkovodní ryby čistých toků a mořské ryby anadromních migrací. Jejich rozšíření je omezeno na severní polokouli. Patří do nich asi 100 druhů v minimálně 5ti čeledích. Mnohé se cení pro hodnotné maso (loví se zejména na mušku). Patří do nich dvě skupiny – koruškovití (mořské anadromní nebo sladkovodní ryby, nejznámější druh je koruška smrdutá, hojná v S Atlantiku, obzvláště v Baltském moři) a lososovití. Do nich patří 66 druhů. K nejznámějším patří losos obecný (žije při Atlantském pobřeží Evropy a Severní Ameriky), pstruh duhový (pochází ze Severní Ameriky, postupně četně introdukován, jeho výskyt je v ČR závislý na umělých násadách), pstruh obecný (typický obyvatel horních toků evropských řek), hlavatka podunajská (endemický druh Dunaje a jeho prudce tekoucích přítoků, je vyhledávaným předmětem sportovního rybářství), siven americký (ze SA), lipan podhorní (na většině evropského území).

Štiky (Esociformes) jsou malou skupinou (asi 10 druhů) dravých sladkovodních ryb s cykloidními šupinami. Rozšíření je Holarktické a zahrnuje Eurasii a Severní Ameriku. Do této skupiny patří štikovití (ryby pomalu tekoucích vod, velcí dravci, 5 druhů, štika obecná) a blatňákovití (malé ryby hustě zarotlých tůní, mrtvých ramen, 3-5 druhů, většinou amerických, nám nejblíže na J Slovenku žije blatňák tmavý).

 

35.       Význam a diverzita ostnoploutvých ryb (Perciformes), způsob jejich života a geografické rozšíření.

Je to druhově nejbohatší skupina ryb, de facto obyvatel všech typů vod. Mnohé jsou hospodářsky významné, jiné jsou předmětem zájmu akvaristů. Patří sem 160 čeledí a více než 10000 druhů. U náš je jejich početnost rapidně menší, počtem druhů jsou zde až za máloostnými. Patří sem skupiny kanicovití (po celém světě kromě polárních oblastí, nejvíce v tropech, kanic obecný, kanic písmenkový, oba žijí ve Středomoří), okounkovití (sladkovodní severoamerické ryby, okounek pstruhový – k nám dovezen až po revoluci, slunečnice pestrá – k nám zavlečena omylem), okounovití (dravé sladkovodní ryby severní polokoule, přes 200, u náš např. okoun říční, candát obecný, ježdík obecný), parmicovití (rybky pobřežní zóny všech teplých oceánů), klipkovití a pomcovití (korálové rybky), vrubozubcovití (cichlidy, žijí skoro všude v tropických vodách, zejména J Ameriky a Afriky, jsou velice rozmanité a diverzifikované, mohou se živit planktonem, býložravě, detritofágně nebo dravě, různé akary, tlamovci apod.), hlaváčovití (většinou mořské druhy žijící na dně příbojové zóny, hlaváči lezci, ale i hlavačka mramorovaná – Dyje), makrelovití (předmět průmyslového i sportovního rybářství, makrela obecná, tuňák obecný), mečounovití (jediný druh mečoun obecný), lezounovití (asi 30 sladkovodních druhů tropické Asie a Afriky, lezoun indický) a guramovití (opět časté akvarijní objekty, rájovci, bojovnice apod.).

 

36.       Příčiny druhové bohatosti kostnatých ryb (Teleostei).

Evoluční úspěch kostnatých ryb patrně souvisel se zdokonalením kaudálního skeletu, které umožnilo výkonnější a obratnější pohyb. Důležité bylo rovněž zlepšení sacích schopností ústního ústrojí pro přijímání potravy. Tyto aspekty vedly k postupnému vzniku velmi rozmanitých potravních specializací. Převládá 6 potravních typů podle převládajícího způsobu výživy (všežravé=omnivorní, bentofágní=červi, měkkýši, larvy hmyzu, madreporofágní =požírající ostnokožce, planktonofágní, dravé, fytofágní).

 

37.       Které paprskoploutvé ryby mají největší význam jako modelové druhy v biologii?

Ve srovnávací embryologii, fyziologii, morfologii a molekulární biologii se nejčastěji užívají laboratorní chovy zejména kaprů a karasů. Veliká pozornost se také soustředila na výzkum genomu paprskoploutvých ryb – čtverzubce fugu a dania pruhovaného (zebřička).

 

38.       Vyjmenujte příklady silně ohrožených druhů paprskoploutvých ryb a jiných vodních obratlovců.

Jeseteři (běžnější je jen malý, velký zřejmě vymizel, dále vyza velká), lososi – pokus o reintrodukci, síh severní, sekavec písečný, ježdík žlutý, candát východní, hlavatka, lipan, už i úhoř (v rámci parazita huben, dnes chybí násady), ostrucha křivočará. Čolci – č. velký, karpatský, želva bahenní.

 

39.       Popište způsob života a geografické rozšíření žijících zástupců skupiny Actinistia.

Latimérie podivná je druh dorůstající do délky až 2 metry a žijící hlavně pod pobřežními skalisky u Komorských ostrovů v hloubkách 250-300 metrů. Mají reflexní oči (tapetum lucidum) k lepšímu vidění v temnotách hlubin. Žije v koloniích usedle při dně, párové končetiny používá výhradně k pohybu. Vede noční život a živí se dravě hlavonožci a rybami. Rodí živá mláďata, a musí mít tedy vnitřní oplození, u samců však není vyvinut žádný kopulační orgán. Latimérie indonéská byla nalezena nedávno u severovýchodního pobřeží Celebesu v Indonésii. Podle molekulárních hodin se zdá, že k divergenci obou dvou druhů mohlo dojít před několika miliony let.

 

40.       Dnešní rozšíření a ekologická nika dvojdyšných (Dipnoi).

Dvojdyšní žili od svrchního devonu převážně ve sladkých vodách a nikdy nebyli příliš hojní. Dnešní druhy obývají suché oblasti tropů, kde vody občas pravidelně vysychají. Šest žijících druhů dvojdyšných rozdělujeme do dvou řádu. Do jednoplicných a dvouplicných. Bahník australský (řád jednoplicní) a jeden z afrických bahníků (všichni ostatní bahníci jsou dvouplicní) přečkávají dobu sucha alespoň v malých kalužích, přičemž dýchají plicním vakem nebo vaky. Zbývající druhy si na počátku období sucha vyhrabávají 50-80 cm hluboko umístěné dutiny. Po vyschnutí vody zůstane vnitřní dutina spojena větracím kanálem s povrchem a bahník v ní upadne do stavu strnulosti (životní pochody jsou omezeny na minimum). V následujícím období dešťů se bahníci rozmnožují. Samci obvykle hlídají oplozené jikry a prokysličují je. Požírají živočichy s pevnými schránkami (durofagie). Mláďata se živí řasami a červy. Bahníci se vyskytují na jihu Austrálie (b. australský), Afriky (4 druhy) a J Ameriky (b. americký).

 

41.       Ekologické souvislosti přechodu obratlovců na souš.

Když na konci devonu první obratlovci pronikli na souš, bylo klíčové zvládnout pohyb. Současně se vyvinul nový způsob získávání potravy, smyslového vnímání, hospodaření s vodou a rozmnožování. V karbonu se ze čtvernožců vyvinuli první blanatí, která byli herbovory, schopní využívat celulózu.

 

42.       Potravní nika dnešních obojživelníků, včetně jejich larválních stádií.

Kromě žabích pulců se obojživelníci živí takřka výlučně živočišnou potravou, v potravních řetězcích působí zpravidla jako sekundární konzumenti. Pulci většiny druhů jsou omnivorní, živí se převážně detritem a řasami. U některých druhů jsou pulci karnivorní a živí se pulci a vajíčky vlastního nebo jiných druhů. Dospělí obojživelníci loví různé druhy bezobratlých (žáby hlavně hmyz), přednostně živé. U velkých druhů ocasatých mohou značnou část potravy tvořit obratlovci, jako ryby, jiní obojživelníci nebo plazi. Také velké žáby loví hlodavce, ptačí mláďata nebo jiné žáby.

 

43.       Způsoby rozmnožování a oplození u dnešních obojživelníků.

Rozmnožování je mimořádně zajímavé, často doprovázené složitým epigamním chováním. Způsob oplození není u obojživelníků jednotný. Samci většiny ocasatých obojživelníků odkládají spermatofory, jež samice sbírají okrajem kloaky (u obratlovců nezvyklé). Tento mechanismus vnitřního oplození je zajištěn složitou synchronizací chování obou partnerů. Pářící ceremoniál většinou probíhá ve vodě a zahrnuje optické, taktilní i chemické signály. U samice pamloka džungarského dochází k vnějšímu oplození (samice přilepí vajíčka na volný spermatofor). Také žáby mají většinou vnější oplození, které je ale spojeno s těsným fyzickým kontaktem obou partnerů, zvaným amplexus (ale třeba u ocasatky americké je prodloužená část kloaky přeměněna v pářící orgán a oplození je vnitřní). Také u červorů dochází k vnitřnímu oplození.

 

44.       Způsob života a biologie rozmnožování u červorů (Gymnophiona).

Dospělí červovi žijí ve svrchní vrstvě vlhké půdy, kterou prorývají, v pobřežních nánosech bahna nebo ve vodě. Obývají tropy Ameriky, Afriky a Asie. Mají silně vyvinutý čich (navíc hmatová makadélka s čichovou funkcí). Oplození je vnitřní, samci mají pářící orgán vychlípitelný z kloaky, který při kopulaci zasunují do kloaky samic. Vejcorodé druhy mají většinou vodní larvy. U živorodých druhů se embrya vyvíjejí ve vejcovodech matek a živí se zprvu vlastním žloutkem, později neoplozenými vejci a epiteliálními buňkami vejcovodu. Viviparie vznikla patrně nezávisle u několika čeledí. Mláďata živorodých druhů jsou podobná dospělcům.

 

45.       Geografický původ a dnešní rozšíření ocasatých obojživelníků.

Nejstarší nálezy ocasatých obojživelníků pocházejí ze střední jury Anglie a z pozdní jury Kazachstánu a severní Číny. Vývojové centrum ocasatých se nacházelo na severní polokouli, pravděpodobně v Asii. V mělčinách Laurusie docházelo k největší diverzifikaci ocasatých obojživelníků. Ocasatí obojživelníci jsou i dnes rozšířeni především na severní polokouli v mírném a subtropickém klimatickém pásu, pouze jedna skupina zasahuje do J Ameriky a překračuje rovník jižním směrem. V Africe se vyskytuje jen čeleď mlokovití v úzkém pásu na severozápadě kontinentu, v Austrálii ocasatí nežijí.

 

46.       Dnešní rozšíření a způsob života velemlokovitých (Cryptobranchidae) a pamlokovitých (Hynobiidae).

Velemloci jsou trvale vodní obojživelníci, kteří během metamorfózy ztrácejí vnější žábry a v dospělosti dýchají sliznicí ústní dutiny a celým povrchem těla (kožní záhyby). Plíce mají málo výkonné. Mají vnější oplození, žijí hlavně v rychle tekoucích horských potocích. Dva druhy se vyskytují ve východní Asi a jeden na východě USA.

Dospělci pamloků mají zpravidla funkční plíce a žijí na souši, s výjimkou doby rozmnožování. U několika druhů je známá příležitostná perimorfóza. Je to asijská skupina asi 35 druhů, paklík sibiřský zasahuje na Uralu do Evropy.

 

47.       Ekologický význam neotenie u ocasatých obojživelníků, příklady skupin a jejich zástupců.

Neotenie (pedomorfóza) se vyskytuje u některých skupin obojživelníků, zvláště pak těch ocasatých. Při ní si dospělci uchovávají některé larvální znaky. Tento jev je způsoben změnou načasování jednotlivých etap ontogenetického vývoje. Prostřednictvím neotenie vzniklo několik čeledí trvale vázaných na vodu. Lze rozlišit tři typy. 1. neúplná neotenie, kdy u všech jedinců proběhne částečná (nedokončená) metamorfóza (velemlokovití, úhoříkovití, macarátovití). Dokončení metamorfózy nelze uměle vyvolat. 2. úplná neotenie většiny přirozených populací, jejichž příslušníci uchovají v dospělosti všechny larvální znaky až na to, že jim uzrají gonády (mločíkovití, pamlokovití). Metamorfózu lze vyvolat uměle. 3. úplná neotenie všech v přírodě žijících populací (některé čeledi mločíkovitých).

 

48.       Druhová diverzita žab a jejich dnešní rozšíření.

Žáby žijí na všech kontinentech Země kromě Antarktidy a s výjimkou několika druhů chybějí také v severních polárních oblastech.Recentní žáby zahrnují více než 5000 druhů a 22-27 čeledí. U nás žije 5 čeledí a 12 druhů (+ jedna hybridogenní zóna). Kuňkovití: Euroasijská skupina s 20ti druhy, kuňka obecná, žlutobřichá, ropuška starostlivá. Pipovití: 30 druhů rozšířeno v tropech J Ameriky a Afriky. Pipa americká, drápatka vodní. Blatnicovití: 95 druhů v Asii, méně v S Americe a Evropě. Blatnice skvrnitá. Ropuchovití: 380 druhů takřka po celém světě kromě Madagaskaru, Austrálie a Nového Zélandu. Ropucha obecná, krátkonohá, zelená, obrovská. Rosničkovití: 700 druhů takřka na celém světě, velkou diverzitou mají v J Americe a Austrálii. Rosnička zelená, kustovnice. Pralesničkovití: Jihoamerické žáby, 175 druhů. Pralesnička drobná. Skokanovití: 650 druhů, všechny oblasti kromě Nového Zélandu a většiny Austrálie. U nás 5 druhů. Skokan hnědý, skřehotavý, krátkonohý, zelený, volský (Amerika).

 

49.       Péče o potomstvo u žab.

U většiny obojživelníků rodičovská péče o potomstvo chybí. U druhů, kde je vyvinuta, převažuje výlučně mateřský anebo výlučně otcovský příspěvek, biparentální péče je vzácná. U žab ale jsou případy péče o potomstvo velmi časté. Samec západoevropské ropušky nosí kolem zadních noh omotané šňůrky vajec, jež v noci namáčí do vody, dokud se z nich nevylíhnou pulci. Ještě větší péče je u jihoamerických pip, kde má samice dlouhé kladélko až na hřbet a při páření samec vtlačuje oplozená vajíčka do zduřelé hřbetní sliznice (v ní proběhne embryonální a larvální vývoj). Vakorosničky mají podkožní vak, ve kterém se vyvíjejí vajíčka a později i pulci. Samec chilské nosatky sbírá vejce tlamou a vývoj mláďat probíhá v jeho hrdelním rezonátoru. Některé žáby také budují pro zdárný vývoj potomstva umělé vodní nádrže nebo hnízda. U dvou australských žab rodu tlamorodka se oplozená vajíčka vyvíjí v jejich žaludku! (samice v té době neprodukuje žádné enzymy ani kyseliny a nežere).

 

50.       Význam hlasových projevů u žab. Uveďte další skupiny obratlovců s výraznou schopností vokalizace.

U většiny žab lákají samci samice na místa rozmnožování druhově specifickými hlasy. Hlasové orgány jsou uložené v laryngotracheální trubici, jíž přichází vzduch. Samci žab vydávají zvuky proháněním vzduchu při zavřených nozdrách z plic do ústní dutiny nebo do rezonančních bubínků a zpět, přičemž se rozechvívají hlasivkové blány. Další skupinou s výraznou schopností vokalizace jsou ptáci, u kterých se hlasový nástroj nachází v místě bifurkace průdušnice v průdušky. Savci mají hlasivky, u některých plazů se objevuje syčení.

 

51.       Adaptace žab a jiných obojživelníků vedoucí ke snížení závislosti na vodním prostředí.

Podstatná je metamorfóza, kdy se jasně oddělí stádium vzniklé z vajíčka nechráněné obaly, které ve vodě být musí a dospělce, který v rámci metamorfózy prodělá kompletní přeměnu a může se poměrně dobře pohybovat i po souši. Červoři mají zvrásněnou kůži, která je schopná pobytu v zemi. Navíc mají jakési šupiny. Ocasatí mají kromě pozemních forem i formy žijící na stromech (kůže, kloubení končetin, plicní dýchání). U žab jsou charakteristické zadní končetiny, které umožňují skákání, čímž se lépe vypořádávají s predací na souši.

 

52.       Schopnost obojživelníků a plazů snášet nízké teploty a přežívat v klimaticky chladných oblastech.

V chladných oblastech našich zeměpisných šířek upadají obojživelníci do zimní strnulosti, kterou tráví pod zemí, v zemi nebo v bahně na dně vod. Některé druhy při tom tolerují zamrznutí (pamlok sibiřský je dokonce schopen několik let žít zamrzlý v ledu). V polárních oblastech včetně antarktické pevniny obojživelníci nežijí. Obojživelníci ani plazi nežijí v Antarktidě a s řídkými výjimkami ani v polárních oblastech severní polokoule. Nízké teploty mohou být pro plazi dokonce větší překážkou než pro obojživelníky (dospělci obojživelníků mají obecně nižší teplotní preferenci). Nicméně zmije se vyskytuje i za polárním kruhem a ve výškách 3000m. Plazi dokáží do jisté míry udržovat vyšší tělesnou teplotu než v okolí díky behaviorální termoregulaci. V chladném období roku upadají také do strnulosti (i v chladném období dne)

 

53.       Kteří obojživelníci mají největší význam jako modelové druhy v biologii?

Jako modelových druhů se v biologickém výzkumu využívá celé řady různých obojživelníků. Při studiu neotenie a jejího endokrinního ovlivňování se uplatnili axolotlové (axolotl mexický), v biomedicíně, vývojové a molekulární biologii je významným druhem drápatka vodní.

 

54.       Příčiny ohrožení u obojživelníků, příklady silně ohrožených druhů.

Vliv člověka – globální znečištění, změna biotopů, ztráta homeostáze, narušení populační struktury, fragmentace biotopů, snížení početnosti pod efektivní velikost. Ropucha krátkonohá, čolek karpatský, čolek velký, mlok skvrnitý, skokan skřehotavý, skokan zelený, blatnice skvrnitá.

 

55.       Vliv globální extinkce na konci permu na faunu suchozemských obratlovců.

Na tomto vymírání se zřetelně projevilo mnoho faktorů najednou, předně pokračovala aridizace centrálních oblastí v důsledku vznikající Pangey, globálně docházelo k regreci, která narušila v té době již dosti komunikující potravní vztahy. Z té doby máme také velké zásoby solných minerálů, díky čemuž muselo dojít k velkému poklesu salinity. No a pochopitelně se zdá, že roli hrála i zvýšená sopečná aktivita. Postiženi byli hlavně vodní živočichové (vymřeli trilobiti, rugorózní a tabulátní koráli), ale vymírání bylo tak velké (největši), že výrazně ochudilo především faunu suchozemských obratlovců a ukončila éru prvohor.

 

56.       Pasivní let u obratlovců, jeho výskyt v jednotlivých skupinách, příklady.

Je zastoupen v několika různorodých skupinách, je přítomen dokonce u ostnojazyčných ryb, u motýlkovců. Motýlkovec africký má zvětšené prsní ploutve a při nebezpečí vyskočí z vody a plachtí vzduchem. Další pasivním létavce je letoun měkkoploutvý (jehlice), což je jedna z typickým létajících ryb žijících v tropických oceánech daleko od pobřeží (uletí až 200m!). Létavka šíronosá (žába) má prodloužené prsty spojené blánami, při klouzavém letu roztáhne nohy a zploští tělo. Z plazů léta třeba rod dráček (až 30m). Ze savců letuchy.

 

57.       Ztráta končetin u suchozemských obratlovců: ekologické důvody a výskyt v jednotlivých skupinách.

Ztráta končetin je patrná u červorů, kteří připomínají kroužkovce, končetiny jim zcela chybí, plazivý pohyb usnadňuje vyvinutý podkožní svalový vak. Adaptovali se na pohyb v půdě (až na jednu vodní skupinu). Přední, zadní nebo obojí končetiny plazů jsou v různém stupni zjednodušené nebo modifikované (plazivý pohyb). Redukované jsou u pajaců, beznohých ještěrek (slepýš) a hadů.

 

58.       Druhotný návrat amniot do vodního prostředí. Uveďte příklady.

Sladkovodní a mořské želvy (kajmanky, kožnatkovití, kožatkovití, karetovití, leguán mořský, vodnář dvoubarvý, krokodýlové – semiakvatické, sirény, kytovci, ploutvonožci).

 

59.       Potravní nika a její rozrůzňování u vymřelých i žijících amniot.

 

 

60.       Termoregulace u obratlovců a způsoby dosažení stálé tělesné teploty.

 

 

61.       Poměr predátorů a kořisti ve společenstvech ektotermních a endotermních obratlovců.

 

 

62.       Býložravost u suchozemských obratlovců.

Z plazů se zelenými rostlinami nebo plody živí většina suchozemských želv, mnozí leguáni a agamy. Během fylogeneze strunatců se amniot a plazi uplatnili také jako první suchozemští býložravci, tedy primární konzumenti. U ptáků jsou býložravé formy velice vzácné (skutečně se pasou jen husy). Ze savců je známo mnoho případů, hlavně mezi kopytníky, ale plno savců přepíná na delší čas na býložravost (nemyslím tím jen psa, který žere trávu kvůli trávení, ale takový medvěd kodiak se výlučně pase po celou letní sezonu).

 

63.       Výskyt živorodosti u plazů.

Mezi plazi se živorodost někdy vyskytuje u chameleónovitých, často u scinkovitých. Z hadů se pak živorodost vyskytuje mezi hroznýši, konkrétně u hroznýše královského nebo anakondy velké. Úžovka hlavká je vejcoživorodá. Z korálovcovitých je živorodý vodnář dvoubarvý. Některé zmije jsou taktéž živorodé.

 

64.       Péče o potomstvo u žijících plazů.

U želv, ještěrů a hadů se péče o vejce omezuje většinou na volbu vhodného místa a způsobu ukrytí vajec. Mořské želvy kladou vejce na písečné břehy, někteří varani do termitišť, někteří hadi do tlejícího materiálu. U cca. 3% druhů šupinatých samice hlídají nakladená vejce, otcovská péče není známá. U některých druhů dokonce pomáhá matka mláďatům dostat se ze zárodečných obalů. Někteří hadi snůšku obtáčejí tělem a zahřívají (nejznámější je toto chování u některých krajt). Mateřská péče je vyvinuta u všech žijících krokodýlů (zde se ve třetině případů podílí na výchově i otec). Pak pomáhá mláďatům se po narození vyhrabat z hnízda. Samice krokodýla nilského dokonce vede svá mláďata prvně do vody a pak je hlídá.

 

65.       Rozšíření a diverzita dnešních želv, příklady skupin a jejich zástupců.

Kajmankovití: 3 druhy, Severní a J Amerika, kajmanka dravá, kajmanka supí. Kožatkovití: kosmopolitně rozšířený 1 druh kožatka velká. Karetovití: 6 druhů, hlavně v tropech a subtropech ve volném moři, kareta pravá, obecná, obrovská. Emydovití: 110 druhů, holarktické rozšíření, želva nádherná a bahenní. Želvovití: více jak 50 druhů, na celém území obývané želvami kromě Austrálie. Želva žlutohnědá, zelenavá, čtyřprstá, obrovská, sloní.

 

66.       Životní prostředí a geografické rozšíření krokodýlů, příklady žijících skupin a jejich zástupců.

Žijí polovodním životem v tropických a subtropických řekách a jezerech, některé druhy snášejí brakickou vodu a jeden druh byl dokonce pozorován na volném moři. Nepříznivá období jsou schopni přežít v bahně. Živí se rybami, popřípadě napadají suchozemské obratlovce, konzumují ale i zdechliny. Aligátorovití (aligátor severoamerický, čínský, kajmani). Krokodýlovití (k. nilský, americký, mořský, gaviál indický).

 

67.       Schopnost aktivního letu u obratlovců. Vyjmenujte všechny skupiny, ve kterých se objevila.

Každopádně je při této příležitosti nutno zmínit vyhynulou skupinu ptakoještěrů, dále samozřejmě ptáky (Aves), které jsou nosnou skupinou tohoto fenoménu. Jedinými savci schopnými letu jsou letouni (kaloni, vrápenci, netopýři). V ostatních skupinách se už vyskytují maximálně živočichové, kteří jsou schopni pasivního letu, tedy letu z větve na větev nebo na podobný předmět (letuchy, vakoveverky, dráček).

 

68.       Nejvýznamnější ekologické adaptace dinosaurů.

Všichni ranní dinosauři byli masožraví (zřejmě dědičně), již před koncem triasu se objevily býložravé formy. Dinosauři žili zpravidla terestricky. Někteří hadrosauři mohli být přizpůsobeni životu ve vodě, což je ale u dinosaurů dosti neobvyklá strategie.  V juře (zlatém věku dinosaurů) vznikali na souši obří býložraví sauropodi a stegosauři (obecným trendem bylo zvětšování těla, výjimkou byla evoluce ptáků). Při obrovské tělesné velikosti, které někteří dinosauři dosáhli, musel být řešen problém s udržováním teploty. Hrozilo totiž nebezpečí přehřívání. Endotermie u takovýchto obrů se zdá být dosti nepravděpodobná. Měli patrně různé způsoby metabolismu a termoregulace. Dinosauři se v křídě vyskytovali i za polárním kruhem, kde žili přes zimu v norách nebo podnikali sezónní migrace. Ti, kteří zůstávali museli být teplokrevní (a z toho vyplývá, že byli býložraví).

 

69.       Vyjmenujte příklady dinosaurů s extrémní velikostí těla, zhodnoťte adaptivní význam jejího nárůstu.

Z teropodů známe obří dinosaury ze skupiny Tyrannousauridae, kde v evoluci těchto dravých teropodů byla zřetelná tendence ke zvětšování tělesné velikosti, která kulminovala v pozdní křídě. Nejznámějším druhem byl Tyrannosaurus rex, ještě mohutnější byl Gigantosaurus carolinii. K velikosti je zřejmě vyhnala konkurence mezi sebou a dalšími dinosaury a zřejmě se zvětšující efektivní velikosti potravy (navíc kvůli pomalení ztrát z toku energie). Mezi největší giganty patřili sauropodi. K selekci tak velké tělesné hmotnosti mohlo dojít díky menší spotřebě energie, získávané z kaloricky málo vydatné potravy, zpomalení ztrát energie vyzařováním, fyziologické stabilizaci vnitřního prostředí organismu nebo pasivní ochraně proti predátorům (Brachiosaurus, Brontosaurus atd.).

 

70.       Rozšíření a diverzita dnešních ještěrů, příklady skupin a jejich zástupců.

Leguánovití: většina v tropech a subtropech Ameriky, 7 druhů na Madagaskaru, celkem kolem 600 druhů (anolisové, leguáni, bazilišci). Agamovití: asi 380 druhů v subtropických a tropických oblastech Starého světa (agamy, dráčci). Chameleonovití: 160 druhů, z toho plná třetina na Madagaskaru a přilehlých ostrovech, díle žijí v Africe a jižní Asii, okrajově v J Evropě (chameleón obecný, africký, růžkatý). Gekonovití: 1054 druhů, v teplých oblastech celého světa (gekon obrovský, zední, felzumy). Scinkovití: 1290 druhů v teplých oblastech celého světa (cink lékařský, uťatý, krátkonožka evropská). Ještěrkovití: 280 druhů, v Evropě, Asii a Africe, 4 u nás (ještěrka obecná, zelená, živorodá, zední). Slepýšovití: 120 druhů, v Americe, Evropě, Asii (slepýš křehký, blavor žlutý). Korovcovití: J USA a Mexika (korovec jedovatý). Varanovití: 60 druhů v tropech a subtropech (varan pustinný, komodský).

 

71.       Rozšíření a diverzita dnešních hadů, příklady skupin a jejich zástupců.

Hroznýšovití: tropy, subtropy téměř po celém světě, 74 druhů (hroznýš královský, anakonda velká, krajta tygrovaná, krajta písmenková, zelená). Úžovkovití: rozšíření takřka po celém světě, 1800 druhů (úžovka obojková, podplamatá, hladká, stromová). Korálovcovití: Tropy, subtropy, ale i mořské druhy vázané na tropy, celkem kolem 250 druhů (kobry, mamba černá, korálovci, taipan, vodnáři). Zmijovití: na celém světě kromě Austrálie, 250 druhů (zmije obecná, levantská, růžkatá, chřestýši, křovináři).

 

72.       Možné příčiny neobvyklé akomodace oka u hadů.

Oči hadů jsou překryty průhlednou nepohyblivou epidermální blankou (srostlá oční víčka), řasnaté těleso neobsahuje svalová vlákna. Hadi proto akomodují posouváním čočky, nikoli změnou jejího tvaru jako ostatní blanatí. Ostatní informace jsou nedostatečné.

 

73.       Vyjmenujte příklady silně ohrožených druhů plazů.

Želva bahenní, ještěrka zelená, úžovka stromová, krátkonožka evropská, z ohrožených potom: ještěrka zední, ještěrka živorodá, všechny úžovky, zmije obecná.

 

74.       Hlavní skupiny suchozemských obratlovců na konci prvohor (v období karbonu a permu)

Lalokoploutvé ryby byly vývojovým článkem mezi rybami a obojživelníky. Z obojživelníků se vlivem změny klimatických podmínek vyvinuli plazi (Reptilia), to se událo ve svrchním karbonu. Na pevnině nastala radiace čtvernožců a objevili se první blanatí obratlovci (Amniota), kteří se rozrůznili do synapsidní, anapsidní a diapsidní linie. Mezi amniony vznikli první herbivoři. V permu ustoupili velcí bezblanní čtvernožci a probíhala radiace amniot, při které vznikli předkové dnešních plazů a savců. Z permu jsou známí tzv. mesosauři, byli to asi metr dlouzí vodní plazi s protáhlými čelistmi a jehlicovitými zuby. Z vývojového hlediska velice důležitou a dominantní skupinou byli tzv. savcovití plazi (Synapsida).Ti pocházejí ze svrchního karbonu a tvoří přechod mezi plazy a savci.

 

75.       Příčiny vymírání na konci křídy a význam reprodukční strategie pro přežívání linií.

Vymírání na konci křídy je vysvětlováno nárazem meteoritu, postupnými změnami topografie (prerušeno cirkumekvatoriální proudění, pád teplot o 5°C), klimatu, vznikem jedovatých krytosemenných rostlin a velice rozsáhlou sopečnou činností (Alpinská orogeneze, výlevy bazaltů v Indii), což vyústilo v ekologický, avšak dosti selektivní kolaps celé bioty včetně dinosaurů. Bylo to asi 5. nejvýznamnější vymírání, postihlo krytosemenné rostliny (75% druhů), dinosaury (přežilo ho 7 druhů), savce, amonity (vymřeli), belemnity a mořský plankton (Radiolaria, planktonní Foraminifera). Vymírání na hranici K/T přežily velké formy savců, ptáků, žraloků, krokodýlů. Byla zde selektivita, tuto selektivitu nevysvětlily ani sopky, ani vulkanická činnost.  Efekt hrdla lahve se u dinosaurů neprojevil. Přežilo jen několik nevýrazných forem. Na celé Zemi došlo k ochlazení, ale byly na ní i velké požáry. V prvních vrstvičkách se objevovaly spory kapradin.

 

76.       Hlavní skupiny suchozemských obratlovců v druhohorách.

Z jamkozubých se vyvinuli dinosauři, ptakoještěři a krokodýli. První dinosauři se podobali jamkozubým, ale vytvořilo se mezi nimi mnoho forem. V juře se z malých, dravých dinosaurů prokazatelně vyvinuli ptáci. První savci byli poměrně malí, noční, hmyzožraví nebo draví. Měli výrazně vyvinutý mozek. Připomínali dnešní hmyzožravce. Ještě v průběhu druhohor se vytvořily základy tři hlavních skupin savců, a sice vejcorodých, vačnatců a placentálů.

Již od jury se vyskytovali také praptáci. Jejich nejznámějším zástupcem je Archaeopteryx, který žil před 150 miliony let. Byl velký jako holub, žil v křovinaté krajině a byl schopen dobře plachtit. Na jeho těle nacházíme směs plazích a ptačích znaků. V průběhu druhohor se ptáci rozšířili a vytvořili řadu skupin, nejčastěji velikosti dnešních pěvců.

 

77.       Hlavní skupiny vodních obratlovců v druhohorách.

Vyhynutí organismů na konci prvohor vyvolal velký převrat v mořském životě. Kostnaté a chrupavčité ryby se staly spolu se žraloky, chimérami a rejnoky hlavními dravci. Ve vodách se objevily také noví živočichové – byly to například želvy. Velice důležitou skupinou byly lalokoploutvé ryby, známe je ze spodního devonu a důležité jsou proto, že se jedná o vývojový článek mezi rybami a obojživelníky.

 

78.       Typy ptačích mláďat podle stupně vyspělosti a závislosti na rodičích. Porovnejte s jinými skupinami obratlovců.

Podle tělesného stavu vylíhlého mláděte a stupně jeho závislosti na rodičích rozeznáváme dvě odlišné skupiny mláďat. Nidifugní mláďata se líhnou poměrně dobře vybavená pro život, jsou opeřená, samostatně mohou přijímat potravu a mají dobře vyvinuté ochranné instinkty (u tabonů mohou krátce po vylíhnutí dokonce poletovat). Rodiče je obvykle nekrmí. Tento typ je pravděpodobně původní. Typické u hrabavých (u savců  najdeme paralelu třeba se zajíci). Nidikolní mláďata se líhnou na nízkém stupni zárodečného vývoje a nejsou v žádném případě schopná samostatného života. Jsou neopeřená, mají nedostatečně vyvinutou nervovou soustavu, smyslové orgány a jejich termoregulace není účinná. Rodiče je zahřívají a krmí. Mají nižší počet relativně menších vajec. Typické u pěvců, rorýsů, buřňáků apod. U savců najdeme schodu s králíky, kteří o své mladé pečují v norách. No, pokud bychom nechtěli být troškaři, tak bychom mohli použít systém savců a rozdělit mláďata na supernekrmivá (taboni), nekrmivá (běžci, kurové), vodivá (chřástalové, potápky), polokrmivá (rackové tučňáci), prvokrmivá (volavky, dravci) a krmivá (pěvci, šplhavci).

 

79.       Hnízdění a epigamní projevy ptáků.

Podíl partnerů na stavbě hnízda, sezení a péči o mláďata může být různý, ale samec se alespoň do některé z těchto činností aktivně zapojí. Vždy alespoň hájí teritorium a obvykle se podílí na krmení mláďat. Časté jsou mimomanželské kopulace (spolupráce s určitou samicí však převládá). Páry se mohou uzavírat na celý život (čápi). U některých ptáků (asi 3%) je však samec polygamní (polygynie), v méně případů samice (polygamie). Taková samice oblétá hnízda svých samců, klade jim do nich vajíčka, a oni se o ně starají. Někdy se sezení a výchovy mláďat v takovém případě účastní (kooperativní polyandrie, třeba u slípky tmavé).

Celkově převládá péče biparentální, zdá se, že původním typem byla péče otcovská (podle fylogeneticky bazálních linií běžců). S hnízděním většiny druhů souvisí teritoriální chování a námluvní chování. Většina ptáků staví pro jedno hnízdění jedno hnízdo. Někteří ptáci užívají toto hnízdo po několik let (dravci, čápi). Existuje několik způsobů i pro to, který z partnerů hnízdo staví, kdo přináší materiál apod. Umístění hnízda, volba materiálu a způsob stavby jsou vrozené a druhově specifické. Ptáci hnízdí na větvích, v dutinách, v norách, na skalních stěnách, v zemi, na vodě, na vegetaci atp.

 

80.       Ptačí tahy, jejich příčiny a způsob orientace.

Tažní ptáci konají dvakrát ročně dlouhé přesně směřované přelety, při nichž zcela opouštějí areál hnízdišť a opět se do něj vracejí. Z našich ptáků jsou známe: špaček, skřivani, konipasové, vlaštovky, čáp bílý i černý, kukačka, rorýs. Z Evropy a Asie do Afrických zimovišť odlétá každoročně na 190 druhů. Odrostlá mláďata konají před nastoupením vlastního tahu předodletové potulky (volavky, rackové, špačkové). Většina ptáků táhne určitým směrem obvykle v široké letové frontě (zvláštní konfigurace terénu může širokou frontu zúžit. Je patrná určitá souměrnost doby tahu zhruba kolem letního slunovratu (čím dříve druh přilétá, tím později odlétá a naopak). Ptáci táhnou zpravidla hromadně, někdy i více druhů společně. Většinou urazí za den max. 200-300km. Tahové cesty pravděpodobně rekapitulují původní cesty šíření nebo ústupu a opětovného návratu ptáků do určitých oblastí.

O příčinách tahů ptáků byly vysloveny různé domněnky. Jisté jest, že jedině vnější vlivy (změněné klimatické podmínky a nedostatek potravy) nevyvolávají stěhování ptáků, ale že jsou ještě určité vnitřní příčiny, které je nutí k odletu. Je to pravděpodobně určitý tažný instinkt, který se během dlouhých dob u ptáků vyvinul a kterému ptáci podléhají. Někteří badatelé vysvětlují stěhování pudem směrovým, který se v době tahu u nich projevuje, jiní pokoušejí se najít spojitost s vytvářením určitých hormonů v těle, jiní vidí příčinu v periodicky probíhajících fysiologických změnách celkového stavu zvířete, tedy v jakémsi kolísajícím celoročním rytmu. Je zajímavé, že stěhovací pud u některých ptáků vymizel a z tažných ptáků se stali ptáci stálí. Problém orientace ptáků při letu není dosud rozřešen. Zdá se však, že jednak zrak a místní paměť spolu s instinktem stěhovacím hrají při tom velmi důležitou roli

 

81.       Hnízdní parasitismus u ptáků.

Má celou řadu přechodů. Za předstupeň hnízdního parazitismu se považuje příležitostné odkládání vajec do hnízd, nejprve vlastního a později i dalších druhů. Běžné je to například u kachen. Pravý hnízdní parazitismus lze rozdělit na specializovaný (hnízdní péče zcela vymizela, kladení je synchronizováno, stejné zbarvení, málo hostitelů) a nespecializovaný (pud stavět hnízdo zůstává, vejce jsou kladeno k mnoha hostitelům, obecně zde nefunguje synchronizace). Samice odstraní počet vajíček odpovídající počtu vajec, která naklade, cizí mládě vyhodí mláďata z hnízda (kukačka) nebo je zabije svým zobákem (vdovky). Parazitické druhy kukaček mají v poměru k velikosti těla mláďat velmi malá vejce. Důležitou adaptací takovýchto mláďat je také krátká inkubace (cca. 11-13 dní).

 

82.       Taxonomická diverzita a dnešní rozšíření běžců (Ratitae, Palaeaognathae).

Poměrně malá skupina ptáků, mezi nimiž se vyskytují největší ptáci vůbec. Kromě nelétavých forem, pštrosů, nanduů, kasuárů a kiviů patří do této skupiny též tinamy, které kromě toho, že dobře běhají mohou i létat. Vymřelí běžci žili na Madagaskaru (Aepyornithidae – vůbec největší v historii taxonu běžců) a Novém Zélandě (Moa) ještě při příchodu člověka a představovaly patrně bazální linie celého taxonu (postupně vyhubeni). Pštrosi (jediný zástupce pštros dvouprstý) se vyskytují hlavně ve stepních a savanových rezervacích Afriky a Středního východu. Nanduové (nandu pampový a ještě jeden) obývají jihoamerické pampy. Mezi kasuáry patří kasuár přilbový, jenž je pralesním druhem Nové Guineje a severní Austrálie a emu hnědý, který je široce euryvalentní a obývá rozmanité biotopy po celé Austrálii (sušší). Ze skupiny kiviů známe několik recentních druhů, z nichž nejhojnější kivi jižní, obývající jižní ostrov Nového Zélandu. A konečně tinamy, které žijí v Jižní a Střední Americe jak na pampách, tak v buši i v deštném pralese, v nížinách i horách. Nejznámější je tinama argentinská, která žije v Argentině na pampách.

 

83.       Dnešní rozšíření tučnáků a jejich hlavní ekologické adaptace.

Celý řád je rozšířen na jižní polokouli, zahrnuje 17 druhů jedné čeledi. Většina z nich hnízdí na subarktických ostrovech, jeden druh ale až na Galapágách. Při pobřeží Afriky žije nejznámější tučňák brýlový, který je nejčastější chovancem v zoologických zahradách. Tučňák patagonský je rozšířen na ostrovech kolem Antarktidy a Jižní Ameriky (5 druhů hnízdí přímo na antarktické pevnině). K jejich hlavním ekologickým adaptacím patří neschopnost letu, která plyne z extrémní specializace k plavání (tučňáci jsou obecně úzce adaptivně specializovaní). Křídla mají přeměnění ve vesla (jejich kostra je zkrácena a zploštěna). Kosti jsou pneumatizovány. Nohy jsou posunuty dozadu, velké prsty jsou spojeny plovací blánou, na prstech mají drápy (chůze po ledu). Mají uzavřené vnější nozdry a celé tělo kryto jednotným opeřením modifikovaných obrysových per (pod kůží silná vrstva tuku). Jsou koloniální s vyspělým sociálním chováním.

 

84.       Skupiny ptáků vázaných na mořské prostředí a jejich ekologické adaptace.

Tučňáci – ptáci neschopní letu, extrémně specializovaní k plavání a potápění v moři s křídli změněnými ve vesla, nohy posunuty dozadu, vnější nozdry jsou uzavřeny, na prstech mají blány. Celé jejich tělo je pokryto jednotným opeřením modifikovaných obrysových per. Pod kůží je silná vrstva tuku. Veslonozí (někteří pelikáni a kormoráni) – přizpůsobeny různým technikám lovu a podle toho se mezi sebou dost liší. Všichni mají mohutný hluboce rozeklaný zobák, roztažitelný jícen, třídílný žaludek. Mají vypracovány různé techniky lovu (natlačování ryb na mělčiny, sbírání z hladiny atd.). Někteří bahňáci – živí se zoofágně (vytahují různé červy z bahna), jsou vynikajícími letci (tahy). Dále většina rackovitých. Trubkonosí jsou stejně jako tučňáci potravně vázáni na moře (převážně na J polokouli). Jsou to výborní letci, plachtí. Mají trubicovitě protažené nozdry. Mají plovací nohy se zakrnělým palcem (albatrosi, buřňáci).

 

85.       Skupiny ptáků vázaných na sladkovodní prostředí a jejich ekologické adaptace.

Kachnovití (husa, labutě, kachny, čírky, poláci) – zploštělý zobák, plovací nohy, často v hejnech. Potáplice jsou velcí ptáci přizpůsobení k plavání a potápění, pod vodou veslují plovacíma nohama, mají blány, válcovitě hustě opeřené tělo, nohy extrémně posunuté dozadu. Potápky jsou rovněž skvěle přizpůsobeny vodnímu prostředí, ale s potáplicemi nejsou nijak příbuzné. Plameňáci jsou perfektně vybaveni pro pohyb v bahně, mělké vodě a filtraci. Mají dlouhé nohy, zobák obrácený horní stranou dolů. Dovedou i plavat, ale k tomu se snižují zřídka kdy. Dále volavkovití, ibisovití a čápovití, všichni mají podobnou konstituci a uzpůsobení jako plameňáci.

 

86.       Skupiny ptáků s výrazně nidifugními mláďaty, příklady zástupců.

Mezi skupiny ptáků s výrazně nidifugními mláďaty patří taboni (pozemní kurové žijící v Austrálii), jenž jsou supernekrmiví a pak běžci a kurové, kteří jsou nekrmiví. Zástupci běžců: pštrosi, bandyové, kasuáři (emu, kasuár a kiviové. Z našich kurů tetřevovití (tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní), bažantovití (koroptev, křepelka, bažant, páv), perličkovití, krocanovití.

 

87.       Inkubace vajec u ptáků, včetně neobvyklých způsobů.

Většinou sedí na vejcích oba rodiče. Změna sedícího se většinou provádí za přítomnosti složitého předávacího ceremoniálu (druhově specifického). U drobných ptáků se rodiče střídají po 30-120 minutách, u některých bahňáků po 24 hodinách, u supů jednou za 3-5 dní, u tučňáků po 10-28 dnech. Kachny přikrývají násadu jemným prachovým peřím, které si samy vytrhají z břišní strany těla. Při ohrožení (např. u potápky roháče) může rodičovský jedinec vajíčka rychle zahrabat a utéct a vrátit se k vajíčkům až po pominutí nebezpečí. U některých ptáků může sedět jen samice (samec nosí potravu nebo nedělá nic – u dominantních samců některých druhů), u některých (pštros) zase sedí jen samec.

 

88.       Hlavní potravní strategie ptáků, příklady úzké specializace.

Potrava ptáků je velmi rozmanitá a mnoho druhů nelze do určitých potravních kategorií zařadit tak jednoznačně jako savce. Krmiví ptáci krmí mláďata zprvu živočišnou potravou bez ohledu na to, zda jsou pak hmyzo či semenožraví.  Podle hlavních potravních adaptací se ptáci tradičně dělí na všežravé (omnivorní), hmyzožravé (insektivorní), masožravé (karnivorní), mrchožravé (nekrofágní), rybožravé (piscivorní), semenožravé (granivorní), plodožravé (fruktivorní) a nektarožravé (polenivorní). Býložravé skupiny jsou u ptáků poměrně vzácné (husy). Zvláštní specializací je potravní parazitismus (kleptoparazitismus), jímž se vyznačují zejména chaluhy a fregatky (extrémní kleptoparazité). Příležitostnými potravními parazity jsou ptáci mnoha druhů, kteří si normálně obstarávají potravu sami (racek sebere potravu čejce, kos drozdovi, havranovití mohou okrást velké dravce).

 

89.       Adaptace ptáků pro život v noci.

Mezi naše noční ptáky patří sovy a lelkové. Sovy mají velké oči směřující kupředu, na rozdíl od jiných ptáků mrkají horními víčky (a mžurkou). Mají měkké okraje krycích per a první letka má zvláštně upravený vnější prapor pro neslyšný let. Navíc mají výborný sluch. Z celkových 195 druhů jich u nás hnízdí 10. Lelkové stejně jako sovy zahrnuje vzájemně velmi podobné striktně noční ptáky. Mají taktéž měkké opeření a dlouhá křídla. Většinou jsou hmyzožraví a potravu získávají v letu (jsou velmi obratní). Celkově sem patří 128 druhů (u nás jen jeden).

 

90.       Vyjmenujte zástupce srostloprstých (Coraciiformes) a popište jejich způsob života.

Ledňáček říční, mandelík hajní, vlha pestrá, dudek chocholatý, zoborožec rudozobý (řád obsahuje 10 čeledí s asi 209 druhy, vyskytují se na celém světě kromě polárních oblastí). U nás všichni vyjmenovaní vzácní, výše uvedený zoborožec žije v Africe, někteří jiní v Asii Živí se hmyzem nebo drobnějšími obratlovci, většinou loví z číhané, odkud vyrážejí za kořistí do vzduchu, na zem nebo do vody. Hnízdí v dutinách (stromů nebo břehů), mláďata jsou nidikolní, krmí je oba rodiče.

 

91.       Diverzita šplhavců (Piciformes), jejich potravní nika.

Většina zástupců šplhá, někteří příslušníci si však hledají potravu na zemi, zejména v mraveništích a termitištích. Zvláštní chování mají medozvěstky, které vábí velká zvířata ke hnízdům divokých včel, po zničení těchto hnízd se medozvěstky živí larvami včel, voskem a zbytky medu. Šplhavci obývají lestnaté oblasti celého světa kromě Madagaskaru, Austrálie a oceánských ostrovů. Dělí se na 4 čeledi se 347 druhy. Největší skupinou řádu jsou podle očekávání datlovití (210 druhů). Většina z nich šplhá, jejich typickou potravou jsou larvy dřevokazného hmyzu. U nás hnízdí 10 druhů (žluna zelená, strakapoudi, datel černý, krutihlav obecný). Z exotické čeledi tukanovití je nejznámější tukan obrovský, jeden ze 34 druhů této čeledi.

 

92.       Druhová diversita pěvců a jejich hlavní adaptivní strategie.

Obývají nejrůznější prostředí, ale mořské druhy mezi nimi vůbec nejsou. Pěvci jsou přizpůsobeni k rozmanité výživě, nejčastěji jsou insektivorní, granivorní, omnivorní, fruktivorní nebo nektarivorní a polenivorní. Staví si hnízdo (stromy, keře, na zemi, v rákosí, na skalách, budovách). Jsou tedy specializováni na různé biotopy, na různé vertikální členitosti a navíc jsou dosti rozdiverifikováni potravně. Dnes je jich známo téměř 5900 druhů (nejpočetnější řád ptáků, u nás 90 druhů). Žluvovití, krkavcovití, ťuhýkovití, brkoslavovití, sýkorovití, moudivláčkovití, mlynaříkovití, vlaštovkovití, pěnicovití, sýkořicovití, skřivanovití, střízlíkovití, skorcovití, brhlíkovití, šoupálkovití, drozdovití, lejskovití, pěvuškovití, vrabcovití, konipasovití, pěnkavovití, stranadovití.

 

100. Příčiny druhové bohatosti pěvců.

Jsou přizpůsobeni k rozmanité výživě, nejčastěji insektivorní, granivorní (semena), omnivorní (všežravec), fruktivorní nebo nektarivorní a polenivorní (tito mohou zastupovat kolibříci mimo jejich výskyt – Afrika, Asie, Austrálie). Jsou tedy často stenoekní a adaptovaní na konkrétní prostředí, hnízdí na stromech, keřích, v rákocí, na skalách nebo na budovách. Podstatné je také to, že mláďata umí loudit potravu. Dalším důvodem jejich velké diverzifikace je zpěv.

 

101. Kteří ptáci mají největší význam jako modelové druhy v biologii?

Kur domácí – nejčastějším model zejména ve vývojové biologii. Jako model je také často využíván holub. Kuřecí zárodky se běžně používají v mikrobiologii a virologii.

 

102. Vyjmenujte příklady silně ohrožených druhů ptáků.

Bukač velký, volavka červená, luňák červený, orel mořský, orlík krátkoprstý, orel skalní, raroh velký, sokol stěhovavý, drop velký, dytík úhorní, výreček malý, slavík modráček (náš středoevropský).

 

103. Epigamní projevy a pohlavní dimorfismus u savců. Uveďte příklady.

Projevy souvisejícími s rozmnožováním je už tvorba teritorií, pachové označování, akustické označování, optické značky, ritualizované i skutečné souboje mezi samci. Partnerský podsystém zahrnuje epigamní chování a komunikaci mezi sexuálními partnery až po vzájemném spojení. Mezi savci jsou výhradně bisexuální a biparentální druhy. Samci jsou obvykle aktivnější složkou námluv, samice mohou informovat o připravenosti k páření nebo páření přímo vyprovokovat. Kopulace není často možná bez lordózy (prohnutí hřbetu). Vlastní páření probíhá druhově specifickým způsobem, i když u většiny savců probíhá podobně. Samci bávají většinou mohutnější, barevnější s vyvinutějšími excesivními znaky. I když zdaleka ne tak jako u savců (mnozí hlodavci jsou například skoro úplně stejní).

 

104. Reprodukční biologie vejcorodých a vačnatých savců.

Ptakořitní snášejí téměř kulovitá vejce (16x14mm) s kožovitou, nikoli vápenitou schránkou. Samice ptakopyska klade 2 vejce, samice ježurovitých 1-3 vejce, inkubace vajec v hnízdě nebo ve vaku trvá asi 14 dnů. Při vylíhnutí jsou mláďata tělesně nevyvinutá a připomínají extrémně altriciální mláďata vačnatců.

Menší vačnatci mají v jednom vrhu až 15 mláďat, u velkých klokanů je pravidlem jediné mládě. U velmi malých druhů (vačíci, vakomyši a další) není délka gravidity známá, ale soudí se, že trvá jen několik dnů, zatímco samice velkých klokanů jsou březí okolo 30 dnů. Krátká gravidita představuje vývojové omezení, která zapříčiňuje, že vačnatci nemohou mít mláďata typu kopytníků, schopná brzy běhat s matkou a proto také neexistují plně vodní vačnatci typu delfínů nebo sirén. Zvýšení reprodukčního potenciálu dosahují vačnatci zvýšením počtu mláďat. Samice klokanů může normálně otěhotnět s mládětem ve vaku, neboť vývoj dalšího zárodku se zastaví ve stádiu blastocyty a čeká, až se vyvine starší mládě a pak se teprve zahnízdí.

 

105. Utajené oplození a utajená březost u savců.

V rámci utajeného oplození, které nastává většinou koncem léta, nebo později (typické u většiny netopýrů mírného a subtropického pásma), samice neovulují a tudíž nejsou v té době jejich vaječné buňky zralé a zůstávají v ováriích. Bezprostředně po kopulaci tedy nedochází k oplození. Spermie jsou skladovány ve vejcovodech po několik měsíců během hibernace (jsou inaktivní ale živé), teprve na jaře dochází k ovulaci, vajíčka jsou oplodněna a nastává normální vývoj. Výhodu má tato strategie v tom, že je přeložena energeticky náročná spermatogeneze, ovogeneze a páření z počátku vegetační sezony na její konec, který je potravně bohatý. Mláďata se navíc narodí v ekologicky příznivém období. Druhou možností prodloužení doby mezi kopulací a narozením mláďat je utajená březost. V tomto případě dojde normálně k oplození, ale vývoj je zastaven ve stádiu blastocyty, který se nezahnízdí v děloze, ale volně plave v uteru (12 dnů až 11 měsíců), teprve pak dojde k implantaci a normálnímu vývoji. Utajená březost je mnohem variabilnější (nezávisle vzniklá, např. u lasicovitých, medvědů, pásovců, ploutvonožců, sudokopytníků apod.). Ne u všech skupin je pravidlem.

 

106. Péče o potomstvo u savců.

Hlavním aktérem pečovatelského podsystému reprodukce je samice. Výživa mlékem a s ní spojená mateřská péče o mládě má obrovský význam pro rozvoj chování mláďat. Mládě je učí všechny vzorce chování (především napodobováním). které bude později potřebovat. Silná vazba mládě na matku (potravní, psychická) je podstatnou příčinou, proč je u savců trvalá monogamie vzácným jevem (častá je monogamie na jedno rozmnožovací období). Samec přináší mláďatům potravu, hraje si s nimi nebo jinak přispívá (liška a řada dalších šelem). I v rámci promiskuitních druhů mohou být někteří jedinci převážně monogamní (dokázáno u šimpanzů). Podíl péče otců je pak různý (samci gibonů se o mláďata starají, samice nikoli). Někdy může trvalejší párová vazba mezi reprodukčními partnery existovat i v rámci skupin větších než je rodina, v tom případě se už jedná o sociální chování (zde smečka může společně krmit a vychovávat mláďata).

Například mláďata hlodavců, šelem, hmyzožravců jsou extrémně nidikolní a jsou odchovávána v norách, doupatech, dutinách atd. Pak jsou mláďata různých sudokopytníků, lichokopytníků, kytovců, která jsou tzv. prekociální a hned po narození jsou životaschopná (mají dobře vyvinuté smysly), po kojení se dříve učí přijímat druhově specifickou potravu dospělých. Mláďata primátů se rodí osrstěná, vidí, slyší, ale kromě výživy mlékem potřebují navíc těsný kontakt s matkou (mláďata nošená).

 

107. Sociální projevy savců. Uveďte příklady.

Jde zejména o složité předávání informací uvnitř societ a nadindividuální péče, jež zvyšuje naději na přežití. Typická savčí societa má nanejvýš několik desítek členů (otázkou je, zda do ní můžeme zahrnout kolonie netopýrů nebo turů). Mezi society rozhodně patří např. hraboši v době gradace (zde se ovšem příslušníci skupin mezi sebou nemohou znát, což je znak pro savčí society). Vnitrodruhové skupiny (stáda, smečky, tlupy) jsou v typickém případě individualizované a více či méně uzavřené. Mívají hierarchické uspořádání, které vzniká v rámci agonistického chování. Nadřízené chování se může projevit hrozbou, submisivní chování se projevuje gesty podřízenosti, jako třeba sklonění hlavy. Členové skupin se navzájem zdraví, např. olíznutím, podněcují a pomáhají si (v obraně, v lovu, ve výchově mláďat).

 

108. Uveďte příklady soliterních a sociálních druhů savců.

Solitérní: šelmy až na výjimky, jako divocí psi, hyeny, lvy. Sociální: opice, drtivá většina, letouni, prasatovití, turovití, četní kytovci plavou v hejnech, někteří lichokopytníci

 

109. Uveďte příklady extrémní potravní specializace u savců.

Taková extrémní specializace je už u ptakořitných, tedy přestavba čelistí v útvar podobný zobáku, ztráta zubů. U ježur je to v souvislosti s mravenčí a termití potravou. U ptakopysků jde o jakousi konvergenci ke kachnímu čvachtání (loví sladkovodní červi a další bezobratlé). Hrabáči mají také dosti redukované kolíčkovité zuby bez kořenů. Živí se termity a mravenci. Další zajímavým objektem je mravenečník, u kterého jsou chybějící zuby nahrazovány svalnatým žaludkem Mravenečník má extrémně dlouhý jazyk pro lov mravenců a termitů. Extrémní adaptací mi přijdou i kostice a filtrace planktonu u velryb nebo potápění vorvaňů stovky metrů pod hladinu mořskou pro velké hnusné krakatice.

 

110. Způsoby obrany savců před predátory.

Tak to si oba můžeme vymyslet co chceme – útěk (pryč, do nory, odlet), sdružování se do hejn, stád (zde se navzájem hlídat, případně společně bránit, i vytvářet společným útěkem homogenní celek). Opice se mohou bránit s použitím nějakého pevného předmětu. U hrochů bylo pozorováno, že mohou řevem odstrašit i lva. Lze si představit i smradlavého skunka a není třeba dodatků..

 

111. Diversita a geografické rozšíření dnešních ptakořitných (Monotremata).

Ptakořitní jsou korunovou skupinou žijících vejcorodých savců. Do dnešních dob přežilo jen 5 reliktních druhů s omezeným geografickým rozšířením. Mezi ježury patří 4 druhy  (rody ježura a paježura), které obývají Austrálii, Tasmánii a Novou Guineu. Do ptakopyskovitých patří jediný zástupce ptakopysk, který žije ve východní Austrálii a na Tasmánii.

 

112. Diversita a geografické rozšíření dnešních vačnatců (Marsupialia).

Současná systematika uznává hlavní americkou a australskou větev. V rámci obou recentních linií je rozlišováno celkem 21 čeledí a asi 330 druhů. Do Amerických vačnatců patří dvě skupiny, vačicovití (87 druhů) – vačice opossun, vyskytující se od Mexika do Brazílie nebo vačice virginská, žijící od jižní kanady do Kostariky, a vačíkovití, což je reliktní skupina pouhých 6ti druhů z horských deštných pralesů Jižní Ameriky (např. vačík rejsči). Australská větev je mnohem více diverzifikovaná a její systematika dosud není ustálená. Patří sem bandikutovití (zřejmě bazální, 18 druhů, žijí na Nové Guinei, v Austrálii a Tasmánii; bandikut nosatý), kunovcovití (ďábel medvědovitý – Tasmánie), mravencojedovití (m. žíhaný – ostrůvkovitě v Z a J Austrálii), vakovlkovití (vakovlk – vyhuben, ale bude znovu naklonován, žil v Tasmánii), koalovití (koala), vakoveverkovití (vakoveverky), klokanovití (65 druhů, klokan rudokrký – suché lesostepi Austrálie a Tasmánie, klokan obrovský), klokánkovití.

 

113. Diversita a geografické rozšíření dnešních hmyzožravců (Eulipotyphla).

Recentní hmyzožravci se člení do 4-5ti čeledí a obsahují asi 450 žijících druhů. U nás žije deset druhů tří čeledí. Většinou žijí terestricky, drobné druhy se ukrývají v podzemních norách. Vyskytují se de facto všude po světě (zřejmě s výjimkou Austrálie). Ježkovití (j. západní, j. východní) žijí v Evropě, Asii a Africe, celkem mají 24 druhů. Rejskovití obsahují přibližně 375 druhů (u nás 7), chybějí na většině území Jižní Ameriky a v Austrálii (rejsek obecný, r. malý, rejsec vodní, bělozubka šedá). Krtkovití mají Holarktické rozšíření (tedy striktně Asie, Evropa), je mezi nimi kolem 40ti druhů (krtek obecný).

 

114. Ekologická nika letounů a způsob jejich orientace v prostoru.

Letouni jsou jediní savci schopni aktivního letu. Je pro ně charakteristická vysoká manévrovací schopnost. Pohybují se volně v prostoru, kde loví, někteří se však živí býložravě. Dělí se na netopýry obývající velké jeskynní komplexy, kam se slétávají do obrovských kolonií (zejména v Mediteránu) a na netopýry spíše solitérní, stromové, které se schovávají do různých dutin ve stromech. Z fyziologických adaptací je nejznámější orientace odraženými ultrazvukovými signály (echolokace), jež netopýři tvoří v hrtanu a vysílají tlamou (netopýři) nebo nosem (vrápenci). U kaloňů je ztráta laryngeální echolokace zřejmě druhotná. Do značné míry se orientují velkýma očima, vzácně pak pomocí echolokace založené na klikání jazykem.

 

115. Potravní strategie a geografické rozšíření dnešních letounů (Chiroptera).

Řád letounů chybí v trvale chladných polárních oblastech, jinak žije na celém světě (na některých ostrovech jsou to dokonce jediní savci). Kaloni (asi 185 druhů) se živí plody nebo květy, nektarem a pylem (opylovači některých stromů). Obývají tropy Starého světa včetně Austrálie a části Tichomoří. Vrápenci se vyskytují ve Starém světě. Živí se hmyzem. Jednotlivé druhy se vyskytují po celém světě kromě Ameriky. Netopýři se většinou živí hmyzem, ale existují i druhy karnivorní, piscivorní (rybožravé), fruktivorní a nektarivorní. Žijí po celém světě.

 

116. Diversita a geografické rozšíření dnešních primátů (Primates).

Pokud nepočítám člověka, ten snad žije i jinde, primáti dnes žijí v tropech a vzácněji i subtropech celého světa kromě Austrálie. Zahrnují 15 čeledí a 376 druhů. Dělí se do poloopic, které jsou rozšířené v Africe, včetně Madagaskaru a v Asii. Patří sem lemurovití, ksukolovití, outloňovití, kombovití. Další skupinou jsou nártouni, což je samostatná linie 7 druhů, žijících v JV Asii (nártoun celebeský). Zbytek primátů patří do skupiny vyšší primáti, jejichž výskyt je dosti veliký. Patří sem kosmanovití ploskonosé opice (kosman bělovousý), malpovití (m. obecná), chápanovití (vřešťan, chápani), kteří žijí v tropických pralesích J Ameriky a úzkonosé opice, svým výskytem soustředěné na Starý svět. Sem patří kočkodanovití (hulman, guerézy, makak rezus, paviáni, kočkodani). A konečně, třetí zdejší skupina jsou lidoopi a lidé. Sem patří gibonovití (gibon lar), z tropických pralesů Asie a Hominidae (orangutan ze Sumatry a Bornea, Gorila z pralesů západní a střední rovníkové Afriky, šimpanz z rovníkové Afriky, bonobo z afrického území na jih od řeky Kongo a člověk na jih od severního pólu).

 

117. Ekologické aspekty vývoje člověka.

Primáti byli původně vázáni na lesní prostředí a přešli od hmyzožravosti k plodožravosti. To vedlo ke zvětšování těla. Na konci miocénu (5,5mil.) nastaly klimatické změny, které vedly k ochlazení a vysušení, díky čemuž mohli předkové člověka přejít k životu v otevřených savanách a začali si osvojovat bílední pohyb. Rozvoj mozku, socializace atd. vedlo k obrovskému rozvoji a zdokonalování.

 

118. Geografické rozšíření chudozubých (Xenarthra) a luskounů (Pholidota), jejich

        potravní strategie.

Chudozubí a luskouni byli dříve řazeni do společné skupiny na základě znaků, které vznikly konvergentními procesy (podobná adaptivní strategie). Chudozubí jsou dnes zastoupeni třemi výrazně odlišnými skupinami (mravenečníci, lenochodi a pásovci). Žijí v J Americe a popřípadě i ve Střední Americe. Mravenečníci se živí mravenci a termity (m. velký), k čemuž jsou vybaveni extrémně dlouhým jazykem. Lenochodovití se živí listy, výhonky a plody stromů. Pásovcovití se živí omnivorně, ale v potravě převažuje hmyz (pásovec devítipásý, třípásý). Luskouni se živí mravenci a termity. Obsahují jedinou čeleď s osmi druhy v tropech Afriky a Asie. Luskoun dlouhoocasý je stromový západoafrický druh s ovíjivým ocasem.

 

119. Diversita a geografické rozšíření dnešních hlodavců (Rodentia).

Hlodavci se obvykle dělí do 28-33 čeledí, jejichž vztahy se neustále diskutují. Jsou každopádně nejpočetnějším řádem žijících savců, který obsahuje 2277 v současnosti uznávaných druhů (u nás 26). Osídlili celý svět kromě Antarktidy a obsadili rozmanité ekologické niky od podzemních, zemních, polovodních až po stromové. Mezi hlavní čeledi patří plchovití, veverkovití, bobruškovití, rypošovití, dikobrazovití, morčatovití, kapybarovití, činčilovití, nutriovití, bobrovití, tarbíkovití, myšovití (nejpočetnější skupina s více jak 1300 druhy, vzniklá explozivní radiací, u nás žije 16 druhů).

 

120. Podzemní způsob života u hlodavců a jiných savců nebo obratlovců.

Mezi podzemní hlodavce patří například sysel, dikobraz, myši. Tito živočichové mají v norách své pelechy, skladiště potravy atd., ale jsou v kontaktu s povrchem, typický je třeba pohled na sysly na některých našich letištích. Z dalších profláknutých druhů je to třeba krtek, která je úplně podzemní a takřka vůbec nevylézá (může rýt v hloubce několika metrů, u kypré půdy ani nedělí krtiny, velikost je dost variabilní a závisí na úživnosti, protkává chodbičky žížal, které jsou jeho majoritní potravou). Ze šelem jezevec lesní si vyhrabává rozsáhlé systémy podzemních doupat, které mohou po sobě jdoucí generace obývat staletí.

 

121. Význam hypsodontního chrupu u býložravých savců, příklady.

U býložravých savců (ale třeba i u lidoopů a člověka) jsou třenáky a stoličky morfologicky podobné, a často se označují společně jako molariformní zuby. Ty se nejvíce uplatňují při žvýkání potravy, a jsou proto diferencovanější než jiné typy zubů. Řezáky a špičáky nejsou větší než ostatní zuby, jako tomu bývá u šelem, řezáky jsou někdy dokonce ztraceny a často jsou redukované nebo úplně chybí i špičáky.

 

122. Strategie predátora v různých liniích savců.

Mezi predátory u savců se řadí praví predátoři, spásači a parazitismus – hematofágie upírů (i když ta by se dala považovat za určitou formu spásání). Býložravých spásačů je mezi savci více (kopytníci). Co se týče pravých predátorů, patří do nich kunovec a ďábel z kunovcovitých, kteří loví menší oslabenou potravu, i když nejčastěji požírají mršiny. Dále letouni (bez plodožravých kaloňů), kteří využívají echolokaci k nalezení kořisti (hlavně můr), které chytají v noci. Mezi predátory patří někteří kytovci, kteří jsou schopni rychlého plavání a rychlého zaútočení (vorvani plavou do velkých hloubek za velkými krakaticemi, se kterými svádějí souboje na život a na smrt, skoro vždycky krakatice). Mezi šelmami rozlišujeme kočkovité, které na svou kořist číhají a využívají moment překvapení a psovité, které loví většinou ve smečkách a nahánějí ji.

 

123. Diversita a geografické rozšíření ploutvonožců (Pinnipedia).

Jako jediní savci pronikají na břehy Antarktidy. Patří do nich 3 čeledi, které obsahují 36 recentních druhů. První čeledí jsou Lachtanovití (16 druhů), které jsou vývojově nejpůvodnější. Patří mezi ně například lachtan ušatý, žijící v Tichomoří. Další čeledí jsou Mrožovití, s jediným druhem mrož, který žije v chladných severských mořích. Do čeledi Tuleňovitých patří 19 druhů, z toho dva žijí ve vnitrozemských jezerech (Bajkal). Relativně rozšířený tuleň obecný žije při pobřeží oceánů severní polokoule.

 

124. Diversita a geografické rozšíření dnešních lichokopytníků  (Perissodactyla).

Základní fylogenetická divergence žijících forem probíhá mezi tapíry a nosorožci a čeledí koňovitých. Dnešních 17 druhů celé skupiny lichokopytníků je nepatrným zbytkem někdejšího bohatství řádu, především v období třetihor. Dnes žijí v částech jižní Ameriky, Afriky a Asie. Z čeledi tapírovitých známe 3 druhy, z nichž dva žijí na území Jižní Ameriky (tapír jihoamerický) a jeden druh v Indii. Několik druhů patří do čeledi nosorožcovití, které žijí v pralesních biotopech tropické Afriky (nosorožec dvourohý) a Asie (asijské druhy jsou na pokraji vyhubení). Čeleď Koňovití zahrnuje extrémně specializované kopytníky, všech 8 recentních druhů patří do jediného rodu. Patří mezi ně kůň převalského (reintrodukce do Mongolska a Číny), osel africký a osel asijský, zebra stepní (nejhojnější divoký koňovitý lichokopytník) a zebra Bohmova (východoafrické národní parky).

 

125. Geografické rozšíření hrabáčů (Tubulidentata) a damanů (Hyracoidea).

Hrabáč, jediný druhový příslušník řádu Tubulidentata, žije ve vyhrabaných norách v subsaharské Africe. Nedávno byl objeven fosilní hrabáč z Madagaskaru. Damani jsou obyvateli Afriky a Přední Asie. Dodnes přežila jediná recentní čeleď se čtyřmi druhy (daman skalní – od Libanonu po jižní Afriku). Daman skalní je to vedle slona indického jediný terestrický zástupce Afrotheria žijící mimo africký kontinent.

 

126. Které skupiny savců se sekundárně přizpůsobily životu ve vodě?

Ptakopyskovití, sirény (výlučně býložravé na rozdíl od kytovců, kapustňák, koroun), kytovci (velrybovití, plejtvákovití, vorvaňovití, delfínovcovití, narvalovití, delfínovití – mezi ně patří i kosatka), ploutvonožci (lachtanovití, mrožovití a tuleňovití). 

 

127. Které skupiny savců se přizpůsobily k hrabavému způsobu života pod zemí?

Částečně v norách žije velká řada savců, třeba králíci, dikobrazi, myšovití, z veverkovitých syslové, surikaty, jezevci, plně v norách pak krtkovití, rypošovití.

 

128. Které skupiny savců vedou stromový způsob života?

Vačnatci (australští, američtí) – značná část část, z chudozubých lenochodi, z hlodavců někteří plši, veverky, tany, letuchy, velká část poloopic.

 

129. Vliv pleistocénních zalednění na faunu obratlovců a vymírání velkých forem na

         konci tohoto období.

Od začátku pleistocénu se nastartovalo střídání klimatických změn, , které výrazně zvýšily tempo vymírání velkých forem savců (tzv. megafauny), zejména v S Americe, která byla izolována od tropických oblastí. Při extinkci na konci pleistocénu vymřeli mimo Afriku a jižní Asii všichni savci s hmotností těla větší než 1000 kg a asi 80% druhů s hmotností mezi 100 a 1000 kg. Role člověka se v tomto vymírání stále diskutuje.

 

130. Kteří savci mají největší význam jako modelové druhy v biologii?

Nejdůležitějšími laboratorními zvířaty jsou stále myšovití hlodavci. I když i třeba pes je používaným laboratorním zvířetem (I.P.Pavlov). Králíci jsou používání třeba v toxikomanii, mikrobiologii nebo imunologii. Kůň, tur a ovce ve virologii, imunologii a vývojové biologii. Ovce v klonování. Extrémně důležité je prase (zasraná Petrová), neboť jeho imunologický systém je blízký tomu našemu. Z výše zmíněných hlodavců jsou nejpoužívanější myš laboratorní (při zakládání laboratorních kmenů přispělo geneticky několik druhů nepříbuzných myší), potkan laboratorní (z potkana Rattus norvegicus). Dále křeček zlatý, již zmíněné morče, ale i třeba osmáci. Poslední skupina savců užívaných v laboratorním výzkumu jsou primáti (hlavně makaci a kočkodani).

 

131. Vyjmenujte příklady silně ohrožených druhů savců.

Ksukol, panda velká, buvolec bělořitný, všechny tři druhy indických nosorožců, kůň Převalského (v přírodě), velrybovití (4 ohrožené druhy – např. velryba grónská) a například orangutan.

 

 

132. Nejdůležitější domestikované druhy ptáků a jejich původ.

Husa domácí (vyšlechtěna z husy velké, patrně v Přední Asii, možná už 5000 lety př.n.l.), husa čínská (vyšlechtěna z husy labutí, nejspíše někde v Číně, před více jak 3000 lety př.n.l.), kachna domácí (pochází z kachny divoké, z míst, kde byla vyšlechtěna přichází v úvahu Mezopotámie, Indie nebo Čína, neví se kdy). Kur domácí pochází z Indie a byl vypěstován z  kura bankivského asi 4-5ti tisíci lety př.n.l.). Perlička domácí byla domestikována v západní Africe před 3mi tisíci lety z perličky kropenaté. Holub domácí byl vyšlechtěn z holuba skalního poprvé asi už před 6-5ti tisíci lety v Přední Asii. Krocan domácí je zdomácnělým potomkem amerického krocana divokého (prvními, kdo ho domestikoval byli zřejmě středoamerické civilizace).

 

133. Nejdůležitější domestikované druhy savců a jejich původ.

Morče domácí (laboratorní zvíře, ale i domácí mazlíček) bylo vyšlechtěno z morčete divokého a k domestikaci došlo pravděpodobně u jihoamerických indiánů. Králík domácí vznikl z králíka divokého (v SZ Africe objevili Féničané kolem roku 1100 př.n.l.). Předci koně domácího jsou dnes již možná vymřelí (kůň Převalského má jiný karyotyp, je však možné, že i kůň Převalského mohl být v některých oblastech Asie domestikován). Předkem většiny domácích koní by mohl být vyhubený tarpan. Osel domácí byl zdomácněn z osla afrického v severní Africe, možná Egyptě, někdy kolem 6. tisíciletí př.n.l. Prase domácí vzniklo domestikací asijských forem prasete divokého (JV Asie nebo Indie, cca 9.-8. tis. př.n.l). Koza domácí je vele psa a ovce zřejmě nejstarším domestikovaným zvířetem (Přední Asie, 10000 let př.n.l.). U ovce domácí máme stejný problém jako u koně. Tur domácí vznikl z vyhubeného pratura či tura divokého (kolem 8 tis. př.n.l. a maloasijském a předoasijském centru). Čoklové byli odvozeni z vlka, ale k domestikaci pravděpodobně došlo několikrát (nejstarší nálezy 10000 př.n.l.). Původ kočky domácí zase není úplně jasný (nějakým způsobem z kočky divoké, asi v Přední Asii).

 

134. Přehled druhové diverzity obratlovců.

Co k tomu dodat? Je nesmírná – kruhoústí (sliznatky, mihule), paryby (chiméry, příčnoústí), paprskoploutvé ryby (bichiři, chrupavčití, kostlíni, kaprouni, kostnaté ryby), obojživelníci (červoři, ocasatí, žáby), plazi (želvy, šupinatí, hadi), ptáci, savci.